Někdy před více než deseti lety jsem vytvořil tuto knížečku sestavenou z většinou legračních historek naší dobré party ze sokolovny a kurzívou popsaných pocitů z mého samotářského toulání. Dílko vzniklo kvůli množícím se požadavkům kamarádů, aby se na příběhy nezapomnělo. Slovo doplnil vtipnými obrázky Jirka Vobecký. Tenkrát jsem to ještě neuměl pustit do éteru, tak to činím teď, když jsem věc náhodou objevil v dávných adresářích. Jména v textu jsem trošku pozměnil. Nečtěte to ve spěchu, nic závažného se nedozvíte.

Zápisky z hor a hospod.

Víťa Chlumecký

Ilustrace Jirka Vobecký

Pro spřízněné duše, kterým nevadí trochu naivity, pár nespisovných výrazů a sem tam nějaká klukovina, pro ty, co ještě nezapomněli, že život není jenom honička a umí si udělat v srdci trochu místa pro kamarádství a romantiku.













Má pouť začínala strmým stoupáním podél vodopádu. Voda dopadala na obrovské balvany silou až děsivou, chvíli se vířila a pěnila, potom vytvořila malou neklidnou tůňku a za ní se znovu propadala do hlubin. Zdálo se, že její část se jakýmsi proužkem z drobných kapiček vrací zpátky nahoru, někam k nebi. Byla to ale jen vodní tříšť nad vodopádem, ozářená úzkým paprskem zapadajícího slunce, který pronikl mezi větvemi. V řevu padajícího živlu by lidský hlas neměl šanci, ale stejně tady nikdo nemluvil. Byl jsem sám.
Po krátkém výstupu ustoupil les, aby mi odkryl pohled na moji první horu. Tyčila se za velkým jezerem, ve kterém se odrážely poslední červánky a zdála se být nedobytná. Takových scén už jsem v životě pár viděl. Pokaždé vyvolávají vzrušení, kouzlo a zapomnění. Opozdilci, vracející se z tůry si mě nechápavě změřili, nebývá zvykem v těchto krajích před setměním stoupat do hor. Z vrcholů se najednou staly černé kulisy, na nebi sem tam hvězda a okolo mě tma. Nebylo lehké vybrat si mezi lívanci od krav rovné místečko pro karimatku a dlouho, dlouho trvalo usínání pod pozlaceným nebem. Zdálo se mi o Aleně.

Alena.

Moje žena Alena si už za ta léta se mnou hodně užila a já s ní taky. Povím vám o tom, jak jsem kupoval Románkovi boty, jak jsme nakupovali v Polsku a možná ještě něco. Dostal jsem od Aleny čtyři stovky, abych koupil v Praze botičky. Tenkrát to nebyl jednoduchý úkol, protože hodně věcí nebylo k dostání a zboží se muselo shánět. Prošel jsem poctivě dva obchody a po cestě k dalším jsem narazil na sportovní potřeby. Moc věcí tam neměli, ale skoro všechny by se mně hodily. Statečně jsem odolával, a když ke mně přišel prodavač, zeptal jsem se na krosnu. Myslel jsem, že to tím skončí, protože krosny nebyly k dostání. Ale muž za pultem ve mně odhadl spřízněnou duši a vytáhl jednu z pod pultu. Z toho už se nedalo vycouvat. Koupil jsem ještě plechovku lepidla na lodě, dal ji do krosny a bez peněz utíkal na autobus. Z tramvaje za mnou vyběhl jakýsi kluk a ptal se, kde jsem koupil tu krosnu. To mě utvrdilo v pocitu, že jsem udělal dobře. Doma jsem chtěl hned všechno vyzkoušet a Alena, když se vrátila z práce, mě nachytala, jak stojím před zrcadlem s nabalenou krosnou na zádech a na ní přivázanou kytarou. „Proboha, co to zase je?“ zhrozila se „a kde máš botičky?“ „Víš, Ájo, oni měli tu krosnu poslední a já jsem neměl v čem nést tu plechovku lepidla.“ Tenkrát se ještě neprodávaly všude igelitky, ale ani tak mně to nespolkla. „Kolik to stálo, proboha?“ „Tři sta padesát, ale po cestě mě zastavili nejmíň tři lidi a ptali se, kde jsem ji sehnal.“ „Já vím,“ vzdychla „jeden, že jo?“ Ale bylo na ní vidět, že i tak mě má ještě trochu ráda.

… a lásky alespoň jak doposud
i když není ti už dvacet
abych mohl z hor a hospod
zas dál se k tobě vracet

Asi roční časový odstup, kdy už jsem snad mimo hlubší podezření, mi snad dovolí popsat kratičkou příhodu, která potvrzuje, že to se mnou Alena nemá lehké.
Po cyklistickém výletu bývá velká žízeň a to se hodně pije pivo a člověk někdy zapomene, že je mu přes padesát a dělá klukoviny. Vracel jsem se domů k ránu, s ne úplně čistým svědomím. Cítil jsem, že Alena nespí a tušil, že to neprojde zcela hladce. Druhý den se mnou nemluvila a já nevěděl, co dělat. Zkušenost z dřívějška, kdy jsem na sebe vždycky všechno vykecal a tím se uvedl do podezření z horších věcí, mi velela mlčet a vyčkávat. Večer u kafe to už nevydržela a zeptala se, co to bylo za ženskou. „Já tušil, že jsi to viděla,“ chytil jsem se oběma rukama za hlavu, našklebil obličej a provinile po ní pokukoval, jako kluk, co čeká výprask. Odpovídal jsem pravdivě na její otázky a to ji uklidnilo. Přesto se mnou ještě pár dní nemluvila a já se jí nedivím. Dovedete si dámy přestavit, že se v půl čtvrté ráno probudíte, zjistíte, že manžel není vedle vás, kouknete z okna a on právě kolem projíždí na kole s rozesmátým děvčetem na rámu?

Ještě sto let Ájo buď tu se mnou
pak půjdem spolu
do nebe
než stokrát děti číše zvednou
se stokrát zblázním
do tebe

Každý správný „mamiňák“ moc dobře ví, jaké to je, když s ním žena mluví tak na půl úst. Dá se to vydržet týden, dva, ale potom se musí slevit i z těch nejpevnějších zásad. V zájmu udobření jsem se rozhodl Aleně vyhovět a odvézt ji na nákup do Polska, i když jsem před tím pevně prohlašoval, že nikdy. Po cestě k hranicím se zdálo, že budeme zase na čas v líbánkách. Polský celník chtěl vidět kufr. Ochotně jsem mu jej otevřel, protože jsem si byl jist, že je v něm pouze brašna s nářadím. Vedle ní ale ležel jakýsi igelitový pytel. Překvapeně jsem do něj sáhl a ucítil cosi lepkavého. Začalo mně pomalu docházet. Byl to pytel odpadků z parcely, který někdo zapomněl vyhodit do kontejneru. Rozhodil jsem bezradně rukama, zakroutil hlavou a bál se podívat na celníka. „Co je to?“ zeptal se podezíravě. Snažil jsem se mu cosi omluvně vysvětlovat a uvažoval jsem, co si asi o nás myslí. Že vezeme odpadky vyhodit do Polska? Že jsme je chtěli nechat někde v příkopu? Nechápavě se na mě díval a váhal, jestli mě nechá odpadky vysypat do kufru a probrat. Když ale viděl, že se můžu propadnout hanbou, pochopil, že nic nepašuju a mávl zhnuseně rukou, abychom jeli. „Ájo, já tě zabiju,“ řval jsem v autě a málem jsem utrhl řadící páku. Po cestě k tržišti se tvářila uraženě, že za nic nemůže, ale když viděla, že je zle, snažila se o smíření. „Nechceš se napít kafe z termosky?“ a lehce se dotkla mé ruky. „Nech mě bejt, prosím tě, nech mě bejt!“ odtáhl jsem se hystericky a třásl jsem se pomyšlením, co nás čeká při cestě zpátky. Byly už to naštěstí samé příjemné věci. Nádherné scenérie v Teplických skalách dokážou zlomit i tu nejhorší náladu a po dobrém obědě v útulné hospůdce už jsme se smáli. Smáli se i kamarádi, když jsem jim večer u piva vše vyprávěl. Nicméně k líbánkám jsme zatím s Ájou nedospěli a já si podle čárek na tácku odříkávám to, co kdysi podle utrhaných lístků kopretiny a vyšlo mně to samé, co tenkrát. „Nemá“. Chvíli jsem byl z toho smutný, ale napadla mě spásná myšlenka. „Dám si ještě jedno.“

Už mě zas dobré bydlo pálí
mysli si, že jsem blázen
odcházím lásko mezi skály
kde můžu drobit na zem

Neboj, že se ztratím
až opustí mne síly
pak s prosíkem se vrátím
zpátky do tvé vily

Strmé monotónní stoupání od Preintaller Hütte, když už jsem se trošku chytil s dechem, mě jakoby uspalo a v hlavě se mi honily všelijaké myšlenky. Když se jde na tůru v partě, začíná to většinou všeobecným veselím, rozebírají se a zveličují zážitky z předešlého dne a hlavně večera. Těch bývá nemálo a sehrané partě stačí k výbuchu smíchu třeba jen dvě slovíčka, zatímco nezasvěcení si nenápadně ťukají na čelo. V kopci přijde na chvíli útlum, každý se pohrouží do sebe, chytá druhý dech a přemýšlí si o svém. Postupně se dávají do diskusí dvojice náhodně sloučené stejným tempem chůze a před vrcholem už začíná zase kolektivní zábava a ta trvá až do večera, ne-li do rána. Mezi radami našich starších kamarádů o bezpečném pohybu v horách byla také zásada nechodit nikdy sám. Dlouho jsem ji považoval za svatou a navíc jsem cítil potřebu s někým se o ty zážitky podělit. Tentokrát ale shoda náhod zapříčinila, že se toulám v  Taurách bez kamarádů. Těžko říct, jestli tím ztrácím, nebo získávám. V těchto chvílích se vám honí vzpomínky v hlavě skoro pořád. Jsou vyvolávány různými pohledy, zvuky, vůněmi a pocity. Vyjímkou jsou okamžiky, kdy vás cosi očaruje a člověk zůstává chvíli mimo. Tentokrát jsou ty chvíle delší, protože zde není, kdo by vás z nich vyrušil. Na vrcholovém hřebeni Hochwildstelle není ale na místě se nesoustředit na každý pohyb. Představu pádu do půlkilometrové propasti pode mnou, jsem rychle zavrhl a pečlivě vybíral stupy a chyty až na vrchol. Odměnou mi byly pohledy na blízký Dachstein a na druhé straně moje vrcholy pro další dny. Snadný Greifenberg a z dálky takřka nezdolatelný Hochgolling. Cítím se jak v  sedmém nebi a netuším, že bude ještě líp. Při sestupu, jak jen to terén dovolil, mi vzpomínky zabloudily hodně daleko. Ale o tom už jsem přece nedávno něco napsal.

Vzpomínání.

Po celodenní tůře jsme sbíhali prudkým kamenitým žlabem k Tatranské Lomnici. Oči si s předstihem vybíraly kameny, po kterých nohy lehce tančily v rytmu jakési písničky. Některý z  kamenů ale nebyl pevný, dopadající noha se musela bleskurychle odlehčit pokrčením v kolenou a druhá operativně změnit místo dopadu, drobným krůčkem přenést váhu na sebe, aby dlouhým pružným odrazem uvedla vše do původního rytmu. Náš „stařičký“ profesor nás nervózně nabádal k  opatrnosti a neustále opakoval zásady bezpečného pohybu v horách. Při jednom z jeho opatrných kroků se mu kámen také uvolnil pod nohou, ta ale neuměla tak rychle reagovat jako moje šestnáctiletá, profesor se toporně postavil do pozoru, jako když vojín zdraví desátníka, ale přímka jeho těla byla už nakloněná hodně dozadu, takže následovalo pár metrů sjezdu po zadku, bržděného batohem a lokty. Ošetřili jsme mu odřeniny a protože se blížily jeho narozeniny, objednali mu dort s velkou čokoládovou padesátkou.
Tento týden rozšlapávám už bůh ví kolikáté pohorky v zastrčeném koutě Roháčů. Přes den se s Alenou touláme po kopcích a večer si vyhříváme kosti v termálním bazénu. Poslední odpoledne jsem vyrazil na Bobrovec, abych se s horami rozloučil. V sedle pod vrcholem začalo beznadějně cedit. Vypil jsem vrcholové pivo a dvacet minut smutně sestupoval strmým svahem zpátky. Když přestalo pršet, otočil jsem svoje kroky zase nahoru. Přesně v tom místě jako prve začalo lejt znovu. „Vola jim robiť něbuděm“, zopakoval jsem si výrok jakéhosi horára a pokračoval směrem vzhůru. Déšť ustal těsně pod vrcholem, nahoře se mraky rozestoupily, válely se kdesi na Oravě a na druhé straně z nich začaly vystupovat Vysoké Tatry. Do tajemné scenérie pronikl paprsek slunce, ozářil bílé vápencové skály ozdobené modrými zvonky hořců. Stál jsem a očarovaně zíral na tu nádheru. Na tváři se stékaly potůčky vody a potu se slzičkou štěstí. Jestli někdy začnu věřit v Boha, zeptám se ho, proč mi přidává lásky k horám ve chvíli, kdy mi ubírá síly k jejich dobývání.
Při sestupu jsem několikrát hodil záda ve stylu „a la pan profesor“ a tak mě při tom napadlo, jestli také dostanu za týden dort s padesátkou.

Dole u chaty už bylo hodně lidí. Skupinka v bílých podkolenkách si slabounce trojhlasně notovala překrásnou píseň, z chaty je místy rušil řev popíjejících a stranou se kdosi vykecával do mobilního telefonu. Abys nedopadl jako já tenkrát, pomyslel jsem si.

Nebezpečné telefonování.

Mezi tvrdými chlapci, s pouzdry od mobilních telefonů na opasku, kteří neustále s přístrojem u ucha cosi sebevědomě řeší, jsem se začal cítit poněkud méněcenný a rozhodl jsem se, že se stanu jedním z nich. Do svého nového mobilu jsem naprogramoval nejdůležitější čísla, pro začátek jej zasunul skromně do kapsy a vyrazil na Pohoří do hospody. Hráli a zpívali jsme jako o život, pivo a kořalka tekly proudem a u stolu panovala skvělá nálada. Kolem půlnoci ale začala váznout dodávka piva a já jsem se rozhodl, že si z lokálu do kuchyně zavolám o pivo. Pomačkal jsem cosi na svém přístroji a po delším vyzvánění se ozval ženský hlas. V hospodském hluku nebylo moc rozumět. Představil jsem se a chtěl vedoucího. Hlas ve sluchátku neustále něco namítal a já jsem pořád trval na svém. Celý stůl napjatě poslouchal, jak to dopadne. Zaslechl jsem otázku: „To je Víťa?“ Hlas mi připomínal kamarádku Růženku, která seděla za rohem, usoudil jsem, že jim asi zvedla telefon a pravil: „Ano, tady Víťa Chlumecký, to jsi ty Růženko?“ Ještě několikrát jsem žádal Růženku, aby zavolala vedoucího, nebo mně přinesla pivo, až nakonec na druhém konci došla trpělivost: „Víťo, hergot vypni si ten telefon, vždyť voláš domů.“ „Tak promiň“, řekl jsem už do hluchého sluchátka. „Tys mluvil s někým jiným?“ ptali se kamarádi. „No, s manželkou“ odpověděl jsem zdrceně a všichni vybuchli smíchem. Druhý den nade mnou Alena kroutila hlavou, zlobila se, ale několika omluvnými slovíčky jsem si ji udobřil. Celou historku jsem za pár dní vyprávěl Růžence a ta se rozhodla zachránit naše manželství. V dobré vůli zatelefonovala Aleně a dlouze jí vysvětlovala, že se mnou nikdy nic neměla. A tím jí nasadila brouka do hlavy.
Jo, jo, mobilní telefon mně zatím zvedat sebevědomí moc nepomáhá.

Ani se nechtělo věřit, že je začátek října. Vál příjemný teplý vánek alpského babího léta a já jsem seděl u překrásných Klafferských jezer docela propadlý romantice podvečerní siesty. Kolem mne procházel párek mladičkých turistů. Chtěli se dát do řeči, ale z mých německých hesel pochopili, že si moc nepopovídáme. Vyrozuměl jsem, že budou spát na Golling Hütte, ale moc jsem nevěřil. Bylo už moc pozdě a batohy měli podezřele velké, jako já. A měl jsem pravdu, jejich stan jsem zahlédl asi za hodinu, při krátkém sestupu k dalším krásným plesům. Chlapec proháněl smějící se dívku. Ta měla černé šortky, holé břicho a nad ním černou podprsenku. Tu ale jenom do té doby, než ji dohonil. A pak zase honila ona jeho a snažila se mu naoko jeho kořist odebrat. Natahovala ruku a vyskakovala, až se jí její neopálené bouličky třásly. Přitiskl si ji k sobě volnou rukou a podprsenku zahodil daleko za sebe. Nemohl jsem se nedívat, musel bych se otočit a jít zpátky do kopce. Když jsem procházel kolem nich, měla už na sobě tričko a trošku se styděla. Asi za to, že mně prve lhala. Ale podprsenka se ještě houpala na větvičce kleče a to mi zase něco připomnělo.

Šprýmy.
Existuje spousta způsobů, jak si vystřelit z kamaráda. Někomu stačí hodit pod nohy bouchací kuličku a může se strhat smíchy, jak se druhému zastavilo srdce a někdo vymýšlí způsoby rafinovanější.
Je to už dávno, krátce po naší svatbě, v době, kdy jsme měli malého Románka v peřince a možná už Vítka na cestě. Ten den jsme přijížděli naším skvělým „Trabantíkem“ k  mým rodičům na návštěvu. Zastavil jsem před domem, otevřel Aleně pravé dveře, ta si sklopila přední opěradlo a s miminkem v náručí vykročila ze zadního sedadla pravou nohou do trávy. Chtěla vyndat z auta i levou, ale ta se jí o něco zachytla. Tělo už bylo lehce nakloněno dopředu, ruce plné a tak musela poposkočit, aby získala ztracenou rovnováhu. Prvním poskokem se to nepodařilo, druhým také ne, ale při třetím už stála vítězoslavně jako baletka na pravé noze, s  Románkem na rukou a levou nohou ve vzduchu. Na špičce boty se houpala podprsenka. Už její velikost napovídala, že majitelka nemůže být Ája. Dneska se už tomu smějeme, protože víme, že to dobře dopadlo, ale tenkrát se nikdo moc nesmál. Možná někde ten neznámý šprýmař.

Zato letos v květnu jsme se svíjeli smíchem hezky dlouho. Nedalo se to zastavit. Břicho mě bolelo a tváře rudly nedostatkem kyslíku. Na okamžik se to přerušit muselo, kvůli nadechnutí, ale pak přišel další záchvat. Jirka, Jürgen a Pepa na tom nebyli o nic líp. Zdálo se, že se každou chvíli udusí. Od vedlejších stolů se na nás dívali jako na blázny, protože nevěděli, o co jde. Seděli jsme totiž u piva po náročné brigádě na Sokolovně a to vždycky nebývá ke srandě daleko. Přišel Pepa s pejskem Filipem a přisedl si k nám. Filip zalezl pod stůl. Někteří nesvědomití pejskaři nechávají své miláčky běhat volně po hospodě, ale Pepa držel vodítko pevně v ruce. Po chvíli si všiml jakéhosi cizího pejska, jak loudí u vedlejšího stolu. Pro jistotu si zatahal za vodítko, jestli klade odpor a potom zvolal. „Hele, hele, ten je podobnej našemu, to je taky jezevčík, že jo…a kde má pána?“ Všichni krčili rameny, Pepa se divil, že se s ním ještě nepotkali a pejsek vesele běhal po hospodě. Chvíli se mluvilo o něčem jiném, ale když jezevčík probíhal okolo našeho stolu, Pepovi to nedalo a volal ho k sobě. „Pojď sem pejsku, kde máš páníčka, vždyť jsi úplně jako ten náš.“ Pejsek se nechal hladit, vrtěl ocáskem a teprve když mu olízl nos, Pepa ztvrdnul. „Ty vole!“ řekl a podíval se po svém vodítku. Jeho konec byl přivázán k Jirkově židli. „Vždyť ty jsi můj!“ volal mu do ucha, ale jeho slova už zanikala v našem hlasitém řehotu. Totálně vysílení, s bolavým břichem, jsme lapali po dechu a zdálo se, že už to bude končit. „Kde máš páníčka?“ vyprskl kdosi a začalo to znovu. Smáli se šprýmaři i jejich oběti a to bývá vždycky veselí největší.

Šprýmy Jirky Městského spočívají ve vyprávění neuvěřitelných historek, vymyšlených, nebo hodně zkreslených, způsobem víc než věrohodným. Dokáže situaci vylíčit do nejhlubších podrobností, s obrovským zaujetím a citovými projevy, takže nezasvěcený posluchač mu to většinou spolkne. Namátkově si vzpomínám na popisování jakýchsi přepychových toalet, s roličkami papíru na obou stranách, pro praváky i leváky, na montáži v Německu prý vrtačky tak moc probíjely, že se kolemjdoucí divili, proč vrtají do železa s příklepem a když se jednou vraceli s tátou autem z hospody, porazili policajta, co je stavěl a ten se namotal na kardanku jejich auta a přišli na to až když se šli podívat, co jim to pod autem bouchá a ona to byla přezka od policajtova opasku, jak mlátila do země, když se točil s hřídelí. Tenhle talent zdědil Jirka právě po svém tátovi. Toho jsem jednou slyšel vyprávět, jak tančil kdesi v cizině s  krásnou dívkou, ale po chvíli se mu začala podivně naklánět a starej, tehdy mladej Jirka ji musel držet, aby neupadla, zprvu myslel, že je opilá, ale potom zjistil, že má dřevěnou nohu a jak on tancuje místo doprava doleva, tak se jí ta noha vyšroubovala. Ti, kteří Jirku moc neznají, neví, co si o jeho příbězích myslet, někteří ho za ně nemají rádi, ale většina se svíjí smíchy. My, co ho známe, se preventivně řehtáme raději všemu, co řekne a děsíme se chvilky, kdy přijde s nějakou historkou pravdivou.

Jirka Sokol je znám svými dobráckými slovními výpomocemi v situacích, kdy to člověk zrovna moc nepotřebuje. Ještě za minulého režimu se mi naskytla příležitost navštívit tolik vysněné Alpy. Tehdejší páni chtěli mít jistotu, že člověk na západě nezůstane a proto jsem tenkrát musel získat ke své cestě písemný souhlas několika důležitých funkcionářů družstva, ve kterém jsem pracoval a nakonec i podpis předsedy. Tím byl tenkrát Venca Dolerád a jako naschvál se náhodou objevil v naší hospodě a ptal se, kam že to chci jet. „Rakousko, Švýcarsko a zpátky přes západní Německo“, odpovídám a Jirka s kamennou tváří namítl: „Vždyť jsi říkal, že zpátky nejedeš.“ No, dopadlo to dobře, Venca pochopil, že jde o vtípek a podepsal. A já jsem začal shánět cepín. Koupit se u nás nedal a tak jsem rozhodil sítě, kdo by ho mohl zapůjčit. Zdeněk Kubíček, s kterým jsem byl párkrát ve skalách, mi to zprvu jednoznačně odmítl, ale za pár dní mu patrně došlo, že jsem pro něj taky něco udělal a půjčil mi ho s podmínkou, že na něj budu dávat děsnej pozor. V hospodě jsem oznámil klukům, že cepín už mám od Zdeňka, ale že s  ním dělá hrozný drahoty. Sotva jsem to dořekl, Zdeněk se objevil ve dveřích a přisedl si. Jirka ho nenechal pomalu ani napít a jakoby náhodou se mě zeptal, kdy mu příjdu pomoct vykopat tu žumpu. Nechápavě jsme se na něj podívali, a tak upřesňoval. „No, vždyť máš půjčenej ten pěknej krumpáček.“ Zdeněk vyskočil dva metry do výšky a řval, že s jeho cepínem se nic kopat nedá. „Mně to budeš povídat, mně “, opáčil Jirka, „vždyť já jsem ho včera brousil“. Takovej je to dobrák, ten Jirka.

Vysoko nad pásmem kosodřeviny, na výhledu k jezerům pode mnou jsem rozložil karimatku a spacák,připravil si vařič a snídani na ráno a v leže pak pozoroval zapadající slunce a ještě dlouho potom rudě ozářené štíty. A jak pomalu tmavly, moje okouzlení z těch krásných a tajemných chvil postupně přecházelo v sen.

Umírání

Zažil jsem v životě několik situací, kdy se zdálo, že mám na kahánku. Při zimním přechodu jakéhosi dvojkového hřebenu v Tatrách jsme se dostali do časových problémů a museli jsme se dát na ústup neznámým terénem. Přecházel jsem zasněženou šikmou lávku, lano se mi zachytlo o skalní hrot a musel jsem se vrátit, abych ho uvolnil. Z lenosti jsem se nevrátil nahoru po svých stopách a nadběhl jsem si vodorovným směrem. Ve spěchu jsem porušil starou dobrou zásadu tří pevných bodů a levá noha mně ujela po zasněžené ledové plotně. Pravá byla sice pevně ve sněhu, ale levá ruka hmátla do prázdna a tělo už bylo takřka ve vodorovné poloze, když jsem pravou rukou zasekl cepín do ledu. Cítil jsem, že není hlouběji, než dva milimetry. Zoufale jsem šmátral levačkou po něčem pod sněhem, levou mačku zkoušel nakopnout do tvrdého ledu, ale obojí marně. Pode mnou byla asi pětimetrová kolmá skála, pod ní strmý úzký žlab a v něm spolulezec, který mě jistil přes cepín, zapíchnutý ve sněhu. Co by se dělo při pádu, bylo víc než jasné. Smetl bych ho s sebou a pokud by nás našli, tak až někde nad Brnčálkou. Pět metrů nade mnou byla sice dívka z druhé dvojky, ale měla plné ruce práce s jištěním kolegy a ten byl ještě celou délku nahoře. Musel jsem to risknout. Levou rukou jsem pomáhal tlačit cepín a tělo pomaloučku zvedal tak, aby se těžiště dostalo nad pravou nohu. Cepín nevyklouzl, zůstali jsme na živu.
Tohle „umírání“ trvalo asi minutu, na Matternhornu osm hodin.
Seděl jsem na hraně mezi severní a východní stěnou, ve výšce asi 4000 m a pozoroval velký černý mrak. Přesvědčil jsem Pavla k návratu, ale málem bylo pozdě. Ve sněhové bouři, na kost promočení jsme hodiny slaňovali zpátky k Hörnli Hütte. Na okamžik se rozjasnilo a zahlédl jsem chatu. Byla ještě tak neuvěřitelně hluboko, že jsem přestal věřit, že to dobře dopadne. A už zase sněžilo, hrom burácel a při zablesknutí sršely jiskry z hrotů stoupacích želez. Protože nacucané lano vůbec neklouzalo a klasicky slaňovat se nedalo, při sestupu jsem se ho jen přidržoval. Pod nohou mi cosi ujelo, sevřel jsem lano pevně zkřehlýma rukama a odevzdal se osudu. Jako kyvadlo obrovských pendlovek jsem se zhoupl deset metrů do východní stěny a praštil sebou o skálu. Spadla mi přilba a s rachotem padala do kilometrové propasti. Pavel nade mnou myslel, že padám já, protože jsem byl v té chvíli pod převisem. Kyvadlo se vrátilo do míst, kde jsem se mohl postavit. Ruce křečovitě svíraly lano deset centimetrů od konce. Došly nám slaňovací smyčky a tak jsme je řezali z lana. O půlnoci na chatě už bylo poloviční, ale my jsme byli celí.

V polospánku mi došlo, že neležím doma vedle Aleny, potvrdilo mi to pár hvězdiček, které ke mně vnikly dírou ve spacáku, otočil jsem se na záda s klidným svědomím, že moje chrápání může rušit jen kamzíky a ještě jsem chvíli spal.

Zahánění smutku.

Zdálo se, že budu bez práce a byl jsem psychicky blízko dna. Bál jsem se dát si ještě jedno pivo, aby to později nechybělo rodině na chleba. Přisedl si kamarád Pepa a mezi řečí se zmínil, že mu doma přebývá jakási čepice a neví čí by mohla být. „Černá kšiltovka s reklamními nápisy?“ zavětřil jsem a Pepa udiveně přisvědčil. A bylo po smutku. Ne, že bych tak nutně potřeboval přikrýt pleš, ale tu čepici jsem dostal od Paige k narozeninám. Paige byla hodná holka z Ameriky a dárku jsem si nesmírně vážil. Nebylo důležité, kde se kšiltovka u Pepy vzala, ale hlavně, že je na světě. S dobrou zprávou se vrátil optimismus a zase bylo dlouho veselo.
Uplynulo pět let a jsem zase skoro na dně. Tentokrát nejen psychicky, ale i fyzicky. Už dva měsíce pracuji celé noci a někdy sotva ráno usnu, budí mě ten nesmyslný mobilní vynález a vyzývá znovu do práce k poruše. Chvílemi se mi podlamují kolena a neustále mě bolí v zádech. První večer po dlouhé době mám zase volno a piju pivo. Už se nemusím bát dát si další, ale bolesti mě stejně neopouští. Přisedla si Evička, která se vrátila z Islandu, ukázala nám fotky a vyprávěla o svých zážitcích. Potom přede mě položila cosi černého. „Tady jsem ti přivezla kousek lávy.“ Byl nabitý energií islandských sopek, hřál v dlani a teplo se rozlévalo do bolavých míst v těle. Při odchodu jsem mrkl po Evičce a pozvednutím ruky s  kouskem lávy jsem dal najevo, že z něj mám radost. Zdálo se, že ji má také.
Doma jsem otevřel knížku a po chvíli mi došlo, že v ní Ivan Novák rozesílá lidem podobné léčivé kousíčky. Lidovým způsobem poskytuje kvalifikované lékařské rady a jeho pochopení prostých duší mu pomáhá léčit. Usínám s pocitem, že bude zase nějaký čas veselo.

A najednou už se mně spát nechtělo, vysoukal jsem ruce ze spacáku, zapálil vařič, v leže posnídal a krátce po čtvrté, za svitu čelovky, pomalu stoupal k vrcholu. Ranní červánky měly zase jiný odstín, než ty večerní a krásně se zrcadlily v jezerech pode mnou.

Teď nevím, co pravda je, co sen
co láká mě k tobě, co vyhání mě ven
už se světlem měsíce a hvězd
zván jsem zase k dobývání
pod košilkou jen z mlhy ranní
lze tušit kopce a dva hroty
proč nevklouznout tam chtivou dlaní

Chvíli ještě sníh a vítr do tváří
chvíli se mi s tebou nedaří
neposlušné knoflíčky, odvážné krůčky
jen tak na oko ještě drahoty
otáčíš se ke mně zády
potom na sněhovém polštáři
začínáš chápat moje spády
tváře hoří, zrychluje se dech
to blíží se už vrchol
chvíle rozkoše je tady

Oranžový kotouč slunce pronikl do mlžného oparu nad mojí včerejší horou právě ve chvíli, kdy jsem stál na vrcholu Greifenbergu a ozářil mi hrozivou východní stěnu Hochgollingu a jeho ostrý přístupový hřeben, od kterého mě dělilo čtyřiadvacet hodin a jedno nekonečně hluboké údolí. Asi dvě hodiny trvalo, než za mnou dorazili další dva nedočkavci z druhé strany. Při sestupu vždycky bolí nohy o něco víc a člověk má pocit, že by snad bylo pohodlnější skočit do hustých chuchvalců v  údolí a zaplavat si v nich. Došlo mi, že je neděle. Z mlhy se totiž začaly vynořovat postavičky s kletry na zádech. Se všemi jsem se pozdravil a s mnohými bych si i popovídal, kdybych se tenkrát ve škole trošku víc učil.

K čemu jsou vám ty školy?

Můj kamarád, s kterým jsem prožil stovky krásných i napínavých chvil v neuvěřitelně vzdálených horách a blízkých hospůdkách, se jmenuje Jirka Kovaříček. Je to lesní inženýr, kandidát věd, věnuje se vědeckému výzkumu a ovládá několik světových jazyků. Přesto nikým nepohrdá, chová se ke všem přátelsky a když mluví, slovíčka vybírá pomalu a rozvážně. Jeho až neskutečná slušnost ve vyjadřování mu vykoledovala přezdívku „sprosťák“. Na našich cestách získával informace od domorodců téměř výhradně on. Vraceli jsme se ze Sibiře, stáli před východem z haly vnitrostátního letiště a sondovali, jak dál do Moskvy. Při vyhledávání ztracených batohů jsme pozbyli hodně z posledních zbytků sil. Byl jsem nervózní a netrpělivý. Jirka vykročil k domorodé prodavačce květin a oslovil ji způsobem jemu vlastním, asi v tomto duchu: „Charóšij děň, izvinítě pažálujsta, u menjá tákij málenkij vaprós. Skažítě pažálujsta, od kudá móžno pajéchať pójezdom v górod Moskvů.“ Žena, která patrně poprvé v životě viděla cizince a poprvé slyšela od chlapa vlídné slovo, Jirku přestala vnímat už u pozdravu a vyjeveně na něj zírala. Přiskočil jsem a skoro zařval: „ Kdě vakzál?“ „Tam“, ukázala a už jsme jeli. „Vidíš, vole, takhle se mluví rusky“, poučil jsem zahanbeného kamaráda ve vlaku.

Byl horký letní den, hráli jsme s plným nasazením, nikdo z nás nechtěl za žádnou cenu nechat míč padnout na zem. Vypotili jsme spoustu tekutin a po sportu bylo třeba je doplnit. Cesta do chotouňské hospůdky „U báby“ nás dorazila a za stůl jsme zasedli vyprahlí, na pokraji zhroucení. Hospodská Hanka nás ani nepočítala a natočila piv, co unesla. Všichni jsme okamžitě sáhli po půllitrech a rozebrali si je. Jeden z nás, ten nejmíň průbojný, zůstal ale bez piva a zklamaně se po nás rozhlížel. Byl to vědecký pracovník dr. Jürgen Kleinberg CSc. „No vidíš a k čemu jsou ti všechny ty školy?“ pronesl Jirka Sokol a vyprázdnil půllitr. Jürgenovi se ten výrok tak líbil, že ho druhý den dával k dobru v ústavu a protože to nebyl Jirkův první vtípek, dostalo se jméno Sokol do povědomí Jürgenových spolupracovníků. Když se později z šéfa laboratoře stal šéf nejvyšší a Jürgen ho poprvé navštívil v jeho nové kanceláři, přečetl si na zdi mezi citáty jiných slavných: „No vidíš a k čemu jsou ti všechny ty školy? – Jiří Sokol – Jílové“.

Marka Xavera by nezasvěcený tipoval na ředitele české pobočky významné americké firmy a nemýlil by se. Ve všem co činí se snaží být perfektní a tak není divu, že i mezi námi ve volejbale vysoko vyčnívá nejen výškou, ale i výkonem. Trvá mu dlouho, než si někoho připustí víc k tělu, nesnáší burany a umí dát patřičně najevo svoji nespokojenost s neomaleností, neskrývaně se pohoršuje nad každým nevhodným slovíčkem, nemluvě o sprostých, takže člověk mívá někdy skoro nutkání, dát si před ním bacha na hubu. Do party zapadl stoprocentně až když se provalilo o čem si povídaly naše manželky. Alena sondovala, jestli Marek přišel také tak pozdě z volejbalu a stěžovala si, že jsem vlezl do postele bez osprchování. „To nic není“, práskla Markova Zuzana, „Marek se ani nesvlíkl a nesundal si baťůžek“.
Už léta je nadšeným účastníkem a iniciátorem většiny našich akcí, přesně si pamatuje, kde jsme všude byli, co jsme kde jedli, kdo komu co řekl a přispívá tím ke chvilkám, kdy se všichni můžeme strhat smíchy.

Tomáš Pípal je stejně jako Marek inženýr chemie a bůh ví co ještě. Při sportu i v hospodě působí velmi skromně a nenápadně, zdaleka nepatří k těm, co musí mít stále hlavní slovo, ale když něco řekne, tak to sedí. Jeho humor je do party jako šitej a to, že ji má rád dokazuje tím, že z hospody odchází většinou jako jeden z posledních. Jednou, asi hodinu po půlnoci, jsme se rozešli každý do svého panelákového vchodu a já jsem doma objevil vzkaz od Bogana, týkající se změny termínu naší společné akce. Moje nedokonalá logika mi našeptala, že by Tomáš měl být v této chvíli někde blízko aparátu a rozhodl jsem se mu hned vzkaz předat. Telefon vyzváněl nepochopitelně dlouho a nakonec se ozvala Tomášova manželka. Omluvil jsem se, poprosil o předání vzkazu, zavěsil a propadl se hanbou. Kdo to mohl tušit, že Tomáš hned půjde ven se psem? Paní Pípalová, která to prý přešla jen jakousi zmínkou o protivných hospodských kumpánech, jsem se raději dlouho vyhýbal a zavolat Tomášovi jsem se odvážil až asi za rok, tentokrát kolem deváté. Zvedla to opět paní a Tomášova první slova po předání sluchátka byly: „Co to, že voláš tak brzo?“
Když Pípalovi vybírali jméno pro svého třetího syna, padly z Tomášovy strany kromě jiných také návrhy Marek nebo Vít. Paní nechtěla, aby se jmenoval stejně jako Tomášovi hospodští kumpáni a navrhla Filipa. „To je zase pes mýho hospodskýho kumpána“, oponoval Tomáš, takže nakonec vybrali jméno, které nikomu nic zlého nepřipomínalo. Ten, kdo ochutná bylinný likér „Tomášovka“, slastně zamlaská a dostane hned dobrou náladu. Proslýchá se, že Tomáš chystá žalobu na jakousi firmu Becher, která se snaží jeho nápoj napodobit.

S Fírou se kamarádím už od dětství. Na krásných putovních táborech jsme mívali společnou noční hlídku, ale nikdy se mi nepodařilo ho na ni vzbudit, takže jsem musel hlídat sám a už skoro čtyřicet let marně čekám, kdy mně to vrátí. Naše nekonečně dlouhé matematické diskuse v těch dobách u něj vytříbily smysl pro logiku, leccos ode mne pochytil, díky tomu později hravě vystudoval vysokou školu, stal se z něj ing. Josef Spielman a zprivatizoval po Slušovicích druhé nejvýznamnější JZD v republice. Z nepochopitelných důvodů si vždycky začátkem července usmyslí, že budou žně a snaží se některé z nás do toho zatáhnout. Naštěstí ho to v září zase přejde a sem tam dorazí i na volejbal. Aby mohl podat dobrý výkon, tvrdí, musí se rozpumpovat a dostat do tranzu. Je to pravda, ale zapomene při tom většinou, že má někdy až pět spoluhráčů, přeběhne přes celé hřiště, odstrčí všechny přebytečné volejbalisty, o někoho si nahraje a krátkou rychlou šavlí pošle míč na zem k soupeřovi. Když se mu ale nedaří, seřve ostatní a pokud se to nezlepší, odchází. Těším se, až mu jednou stáří nedovolí obsáhnout celé hřiště, že si bude hledět jen míčů svých a dovolí nám také si zahrát.

Lubiš gory?

Měl jsem radost, že teď, kdy už jsou komunisti od válu, můžu konečně bez problémů vidět od dětství tolik vysněné Dolomity. Stáli jsme na rakousko-italských hranicích, několik kilometrů od našeho prvního bivaku. Mladý celník s náušnicí v jednom uchu nás odstavil a chtěl vidět kolik máme s sebou peněz. V mé peněžence objevil víc než pět set marek a Jirka s  Honzou na tom nebyli o moc hůř. V té době to bylo víc, než náš průměrný měsíční plat a zdaleka jsme to nehodlali všechno utratit. Celník se německy zeptal, na jak dlouho jedeme. „Drei tag“, odpověděl jsem, protože mi zapálilo, abych řekl raději míň a pro jistotu ukázal tři prsty. „Wenig geld…zurige“ a ukázal rukou směrem k Rakousku. „Málo peněz?“ zapochyboval jsem nad svými němčinářskými schopnostmi. „Dobře jsi rozuměl “, dal mi najevo a stále ukazoval stejným směrem. Pokusil jsem se změnit délku pobytu na jeden den, ale bezvýsledně. Odcouvali jsme kousek a přemýšleli, co teď. Sen o nádherných horách se pomalu rozplýval. „Zlatí komunisti, ti to řekli alespoň předem, že nikam nejedem“, řval jsem a bezmocně mlátil Jirkovi do palubní desky.
Nevím proč, vzpomněl jsem si na deset let starou historku, na běžkách v Krkonoších. Po cestě, která tvořila státní hranici, se nám špatně jelo a tak jsme bruslili po nádherném zmrzlém škraloupu na polské straně. Odněkud vyskočil pohraničník se samopalem a nahnal nás všech dvacet do houfu. Namířenou zbraní dával najevo, že jsme zatčeni. Cosi si zapisoval, nesmělé pokusy o smíření ignoroval a chystal se vysílačkou zavolat posilu. „Počkej, vole“, prodral jsem se k němu, „máš rád hory?“ „Něrozumiem.“ „Lubiš gory?“ Pustil prst z kohoutku a poklepal se na prsou: „Já lubim gory.“ „No vidíš, my taky.“ … „My též lubime gory, tak nás pust, vole.“ Zaklapl notes, naznačil samopalem, že můžeme jet a byli jsme volní. Nemáme co ztratit, zkusím to u toho druhého celníka, rozhodl jsem se. Ten ale neuměl německy a poslal na nás zase toho s náušnicí. „Haben sie gern berge?“ zopakoval jsem. … „Ja, warum?“ „Wir auch,“ zacinkal jsem mu před nosem karabinama a vysypal ze sebe plynně všechny německé slovíčka, které znám, v prvních pádech a infinitivech. Mělo to být něco ve smyslu jako, že přijíždíme co by kamarádi a nechceme nic jiného, než vidět a projít jejich krásné hory. Zjihnul a položil ještě formálně jakousi otázku, z níž jsem rozuměl jen slovu „arbeiten“. Proboha, co je mu zase do toho, jestli doma pracujeme, špatně jsem pochopil a horlivě přikyvoval „Ja, ja.“ „Nein, nein,“ volali kluci, kteří pochopili správně, „nechceme pracovat v Itálii.“ Ještě si chvíli nedůvěřivě prohlížel cepíny, které patrně považoval za krumpáče, ale nakonec nás přece jenom pustil. První noc byla krutá, sněžilo nám do spacáku, ale ráno už svítilo sluníčko a vydrželo celý týden. Dolomity nás nezklamaly. Nádherné „železné cesty“ v místy kolmých stěnách, tunely, zbytky opevnění z první války, krásně zabarvené štíty neobvyklých tvarů. Vysněžená severní stěna Tofany de Roses byla málem nad moje síly, ale nakonec všechno dobře dopadlo.
Spousta nádherných zážitků, díky pár kouzelným slovíčkům. Měl bych se je naučit i v jiných jazycích.

Na chatě v údolí bylo živo, mnozí domorodci ji mají jako cíl své cesty, popíjí kořaličku a s halasem se pak vracejí do civilizace. Polévka stála dvacet pět šilinků a pivo třicet. Samozřejmě, že polévku jsem si za ty prachy nedal. Vyrazit na vrchol bylo už pozdě a tak jsem se toulal v okolí prý největšího přírodního amfiteátru na světě. Dvě piva na lačný žaludek mi přispěly k příjemné, sentimentální náladě a hlavou se mi toho zase hodně prohnalo.

Chvíli ještě tulák neusíná
zas končí jeden alpský den
a dávný něžný dívčí sen
v teskné písni od Puškina
z předminulého století
mé touhy, dřív než odletí
beznadějné připomíná

Také mojí lásky čistší není
bez prošení a naděje
rozum se všemu zasměje
potom přijde zapomnění.
Temné štíty z pozdních červánků
pomalu tlačí víčka ke spánku
den zvolna v noc se mění

Jehněčí štít.

Začínal poslední den náročného týdne zimního lezení v Tatrách na Brnčálce. Všichni ambicióznější horolezci se vydali k náročnějším cílům a tak jsme si navzájem zbyli s  dvacetiletou Ilonou. Byla to dobrá lezkyně na pískovci, ale snad poprvé v zimě v horách. Mých dvacet let navíc mi už sice nějaký ten zážitek v horách přineslo, ale jako lezec jsem na tom dobře nikdy nebyl. Vybrali jsme si trojkový sněhový žlab středem jižního svahu Jehněčího štítu. Prvních pět lanových délek se lezlo příjemně. Mačky a cepíny ve slehlém firnu dobře držely a skoby v pevné skále také. Žlab byl čím dál strmější, až nás dovedl k závěrečnému labyrintu zvětralých skal. Skoro všechno na co jsem sáhl mi zůstalo v ruce, Zatloukl jsem čtyři nejisté skoby, dobral Ilonu a oťuknul ji, jestli nechce jít první. „Ani nápad“, přečetl jsem v jejích očích. Vybral jsem si postup v relativně nejpevnější skále. Pět metrů vzhůru a deset vodorovně po uzounké římse v kolmé stěnce, až ke strmému sněhovému poli, vedoucímu k vrcholu. Na římse jsem si opatrně ošahal velkou kolmou plotnu, kolem které jsem musel prolézt. Radši bych ošahával něco jiného, blesklo mi hlavou, ale jenom na chviličku. Šlo o život. Plotna se odlomila a naklonila se na mne. Zatlačil jsem ji zpátky, ale už na původním místě nedržela a chtěla se tisknout ke mně. Podíval jsem se, kam asi bude padat. Ilona stála naštěstí dostatečně stranou. Popolezl jsem kousek zpátky, zařval „bacha“, přitiskl se ke skále, pustil uvolněnou plotnu a modlil se, aby mě nevzala s sebou. Pomalu se odklonila od stěny, potom nabrala rychlost a s rachotem se valila do hlubin. Dostal jsem se na sněhové pole a po něm ke skalnímu hrotu, u kterého se jevilo dobré jištění. Dva metry před ním se lano napnulo a Ilona hlásila konec.“ Potřebuju dva metry“, řval jsem a představoval si terén, ve kterém musela nejištěná popolézt. Povedlo se. Nahoře se zdálo, že je spousta času, spadlo z nás napětí, z protějších svahů menší lavinka, chvílemi vykouklo z mraků teplé sluníčko a my jsme se hezky rozpovídali. Zdrbli jsme naše společné přátele a přes všeobecné lidské vztahy jsme se dostali ke konkrétnějším. Ilona mi vyprávěla o jakýchsi malicherných problémech se svým stejně starým hochem. Možná prý vznikají proto, že byla zvyklá chodit dřív se staršími. Zatáhl jsem břicho, polichoceně se na ni podíval a nadechl se k nějaké velké duchaplnosti. „No, ne zase s moc starými, tak kolem pětadvaceti“, honem upřesnila, já jsem se uklidnil, splasknul a navrhl sestup. Z protějšiho kopce spadla docela velká lavina. Podívali jsme se na sebe, beze slova vytáhli lano z batohu a skoro celou zpáteční cestu po turistické značce jsme se jistili. Když jsme se po tmě blížili k Brnčálce, kamarádi právě vycházeli, aby nás hledali. Všichni prý svoje náročné plány vzdali, takže jsme byli ten den nejúspěšnější dvojka na Brnčálce.

Čemu to vlastně propadám
sám nevím a vy smíte hádat
kouzlu hor, či alkoholu
navzdory dobrým náladám
tak jak tak nebudu padat
nahoru, ale dolů.

Ženy v hospodě.

Často slyším od přátel otřepanou větu. „Seš ňákej smutnej.?“ Oznamovací věta, s lehkým náznakem otázky, mně vždycky připomene asi dvacet let starou historku. Poprvé v životě jsem navštívil hospodu „U Adenauera“ na zastávce v Kamenném Přívoze. Přisedl jsem si na jediné volné místo, k jakési pro mě neznámé partě. Vedle mě seděla asi o pět let starší nenápadná žena, kterou jsem nikdy před tím neviděl a ona mě také ne. Sotva jsem upil půl sklenice piva, strčila do mě loktem. „Hele, ty seš ňákej smutnej“ řekla a dodala tónem plným účasti. „Ty bys šukal, viď?“
Zvykl jsem si tu historku vyprávět natvrdo, slušňák – neslušňák, dáma – nedáma a většinou je při tom veselo. Zároveň tím takticky odvrátím pozornost od skutečných příčin smutku. A hned si při tom vzpomenu na další dívky, které mě v hospodě oslovily.
Hráli jsme na jakési oslavě, kde bylo plno nóbl lidí. Lehce písklá dáma z lepší společnosti poplivala dvoustovku a plácla mi ji na čelo. Trochu mě tím dožrala, ale nechtěl jsem kazit zábavu, dělal jsem, jako že je to děsná legrace, brnkal dál na basu a přemýšlel, co s ní udělám. V přestávce mezi písničkama jsem vzal bankovku a kráčel k mladé paní. Společnost zbystřila. Strčil jsem jí peníz za výstřih a pěkně hluboko. Všichni ztichli a čekali, co udělá manžel. Ten se naštěstí rozesmál a tak se všichni přidali. „Bylo to moc pěkné“ pošeptala mně, když jsme se loučili.

Ta další si mě vyhlédla také u basy. Její oči se snažily na mě soustředit, ale chvílema se rozostřily a jakoby hledaly cosi někde daleko za mnou. O přestávce si přisedla a jako náhodou se ke mně přitiskla. „Víš, co dělám?“ zeptala se. „Nevím“ a poodsedl jsem si. „Víš, co dělám?… Já se stydím.“ A už se mě zase dotýkala. „Za co by ses mohla stydět, prosím tě?“ To už jsem se tisknul já na Jirku. „Že nevíš, co dělám?…Já se tak stydím.“ „Že bys byla tajemnice KSČ?“ zkusil jsem hádat a Jirka si poodsedl. Dívka se snažila zamyslet, ale myšlenka se jí vrátila k  původnímu. „Já se tak stydím“ zopakovala ve chvíli, kdy už byla celá řada posunutá o metr vlevo, vypotácela se ven a už se nevrátila. To je místní šlapka, vysvětlil nám hospodský.

A už zase stojím u basy a očima přejíždím hospodu ve směru hodinových ručiček, človíčka po človíčkovi. Přiznám se, že u těch s bouličkama pod tričkem se moje oči zastaví o něco déle. Po půlnoci, když už se balily nástroje, přisedlo si ke mně děvče přiměřeného věku a rozpovídalo se. Že už ji ten její nebaví, pořád koketuje se ženskejma, hraje automat a doma nechce nic dělat. Všimla si, že po ní koukám a rozhodla se, že to dá se mnou dohromady. Nesměle jsem namítl, že koukám po všech holkách, ale brala to jako skromné upejpání a trvala na svém. Zjistila, že mám v očích optimismus a vůli k životu a vůbec se neptala, jestli nejsem ženatý a jestli jsem také pro. Že k ní něco cítím, pochopila podle procítěného podání písniček. Na tom něco bylo, to jsem neslyšel poprvé. Hlas mě už totiž moc neposlouchá a jak tím trpím a snažím se ho doladit, vypadám při tom jak zamilovanej blbec. Však také něco takového naznačila, že lepší než těžkej frajer u automatu je takovej prostší obyčejnej kluk, kterej ji má rád. Držela mě za ruku a slibovala, že naše láska bude platonická. To mě trochu urazilo, ale nechtěl jsem ji moc ranit a jenom jsem jí s úsměvem lehce naznačoval, že to s naší svatbou nemusí být zase jen tak jednoduché. Pochopila, že se k  ní nehodlám nastěhovat ještě ten večer a loučila se se mnou s tím, že příští týden se určitě domluvíme. Partner právě prohrál poslední peníz a odváděl si ji jako ovečku domů. Zašeptal mi do ucha „díky“, já nevěděl za co, ale raději jsem se neptal. Příští týden nepřišla, ten další také ne a pak už nikdy. Asi za rok jsem ji někde zahlédl, držela si toho svého za ruku a uhýbala přede mnou očima. Ještě, že jsem se kvůli ní nerozvedl.

Chystal jsem se k bivaku vedle potůčku na posledním rovném místečku, před strmým suťoviskem. Z vrcholu se vracel mladičký student z Vídně. Měl neuvěřitelnou radost, že se potkává s někým ze stejného těsta. Sám prý také často bivakuje, jako já, pokud nestuduje matfyz. Měl velkou trpělivost s mou znakovou řečí a povídali jsme si, dokud nám bylo vidět na ruce. Moc se omlouval, že nezůstane na noc se mnou, protože nemá spacák. Upozornil mne, že můj zítřejší vrchol je „nür führ geübte“. Pro jistotu jsem se nedíval do slovníku, co to znamená.

Julky

Ubíjející bolest v zádech mě nenechávala soustředit se na práci. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli ji překonat a makat, nebo jít k doktorovi. Ani jedno se mně nechtělo a ke všemu zvonil telefon. „Asi elektro porucha v hospodě“, pomyslel jsem si, když se na displeji objevilo Zdeňkovo jméno a hovor jsem přijal. Opravdu se jednalo o poruchu, ale duševní a ke všemu nakažlivou. Za pár hodin jsme už seděli v jeho rychlém autě, mířícím k Julským Alpám. Meteoroložka Radka předpověděla stoprocentní počasí a naše vášeň nás nechala zapomenout na všechny problémy a bolesti. Po kratším spánku v lese jsme začali stoupat z hlubokého údolí Trenty k Triglavu. 2200 m převýšení nebylo málo ani pro mého mladšího kamaráda a mně se na vrcholovém hřebeni začala lehce motat hlava. Spravila to plechovka piva u „rakety“ na vrcholu. Po opatrném sestupu k měsíční krajině nad chatou, bylo jasné, že jsme první den přežili. Nocleh na chatě „Tržaška koča“ byl drahý a ne tak příjemný jako ten venku. Druhý den byla naším cílem Malá Mojstrovka. Ze sedla Vršič, krásnou zajištěnou cestou, většinou v pevné skále, místy kolmé, jsme opatrně postupovali k vrcholu. Za odváděnou dřinu jsme byli chvílema odměňováni výhledy na Planici v údolí za námi a na Karnské Alpy v dáli. Zdeněk se tvářil, jako by podobné výstupy zažíval denně a tak jsem mu musel na poslední den vybrat něco těžšího. Z vrcholu Mojstrovky byl pěkný výhled na celé Julky a severní stěnu Prisojniku s Velkým oknem jsme měli jako na dlani. „Zítra se s ní seznámíme blíž.“ Prudký dvouhodinový liják nám Radka nehlásila, patrně věděla, že už v té chvíli budeme v kempu v hospodě. Cesta k  Velkému oknu vedla nádhernou scenérií, zprvu v pevné skále, exponovanými stěnami a římsami, vysokými komíny, kde bylo těžko vejít se s batohy, zvlášť s tím pivním vepředu, později jsme se trochu vybáli v lámavém šotolinkovém terénu nad půlkilometrovou propastí. Při prostupu impozantním oknem do jižního svahu hory jsem si připomněl zapomenuté veršíky, které vznikly právě tady před dvěma léty.



Skály jsem objímal
vrcholky hladil
a touhou byl celý bez sebe
štíty hor viděl jsem
cinkání karabin slyšel
a cítil, … že blízko je nebe

Zapomenutá historka.

Blížily se Vánoce a zdálo se, že nebudou na blátě. Vrstva sněhu venku byla podstatně silnější, než pěna na našich půllitrech a to nás zavazovalo zprovoznit dětem lyžařský vlek na Modré nudli. Po volejbale v hospodě se vždycky vyřešilo spoustu dobrých věcí a také tentokrát to vypadalo, že všechno klapne. Dohodli jsme se s Pepou, že půjdeme ráno opravit vlek, a že si kolem osmé zavoláme. Musíme vyrazit zavčas, aby Pepa potom stihl ještě koupit ryby. I s Jirkou se Pepíček na čemsi domluvil a ráno, po pěkném večeru jsme byli zodpovědně v montérkách připraveni na akci.
První telefonoval Jirka. Vytočil jakési nepřesné číslo a ozval se ženský hlas. „Dobrý den, je doma Pepa?“ zeptal se. „Pepa, ten šel pro ryby“, odpověděla mu manželka pro nás dodneška neznámého Pepy. Dobře, zavolám později, řekl si Jirka a vyrazil do města na nákup.
Své ženě Aleně, která také právě odcházela do města, jsem sdělil, že jdu opravovat vlek. Jirka s Alenou se potkali a všechno si řekli. Já jsem zkoušel vytáčet Pepovo telefonní číslo, které jsem získal od Jirky. Tentokrát telefon nikdo nezvedal. „Nemůžu se dovolat Pepovi“, říkám Aleně, když se vrátila z města. „Pepa, ten šel pro ryby“, předala mně informaci nabytou ve městě od Jirky a to mě ranilo. Lehl jsem si na gauč a čekal. Před polednem jsem se rozhodl vyrazit na akci sám.
Pepa zatím netrpělivě čekal u telefonu, až zavolám. Po dlouhé době přístroj skutečně zazvonil. Byl to ale Jirka, který našel pravé Pepovo číslo a řekl mu všechno, co potřeboval i to, že jsem šel na opravu vleku, jak se dozvěděl od Aleny. Pepa se urazil, že jsem šel bez něj a vyrazil pro ryby. Ve chvíli, kdy vycházel z domu jsem projížděl kolem. Zastavil jsem, Pepa nastoupil, nic jsme si nevyčítali, opravili vlek a děti si prožily krásné vánoční prázdniny na lyžích. Dodnes nevím, komu se tenkrát Jirka dovolal, ani co měli tehdy u Kubů ke štědrovečerní večeři, ale vyhazov z domova se zřejmě nekonal, to by byl Pepa dneska někde zpátky na Žižkově a ne tady s námi.

Otvorem do spacáku mi tentokrát vnikl měsíc. Měl kolem sebe prstenec a to nebylo dobré znamení. Hygienu jsem trochu odbyl, abych neztratil ani minutku, ale v sedle před nástupem do stěny jsem musel stejně chvilku počkat, až se trochu rozední. I tak se mi povedlo na chvilku sejít od značky. Podle olezených stupů a chytů bylo vidět, že jsem nebyl první. Asi stometrová členitá stěna mě lehkým lezením přivedla na ostrý hřeben a na něm už se nedalo zabloudit. Vrchol byl ještě v nedohlednu, ale vál příjemný větřík z jihu a bylo teprve pár minut po sedmé ranní. Nikdy v životě jsem se necítil v tak exponovaném terénu tak bezpečně a jistě. Nikdo mě nehonil, na nikoho jsem nemusel čekat. V menší kolmé stěnce, která se mi připletla do cesty jsem na chvíli znejistěl. Všechny možnosti dalších stupů a chytů se zdály být trochu riskantní. Protože mi na záda nedýchal další, mohl jsem se v klidu kousek vrátit a najít si postup bezpečnější. Po osmé jsem byl na skoro třítisícovém vrcholu. Slétlo se ke mně pár černých havranů a každý z nich si vyloudil kousek vrcholové tatranky. Zdálo se, že kromě nich se mnou v celých Alpách není nikdo. Bylo neuvěřitelně teplé říjnové ráno. Stál jsem v tričku, nezpocený, neunavený, klidný, stejně okouzlený jako vždycky. Pomalu jsem se točil proti směru hodinových ručiček a rozpoznával výraznější vrcholy. Na většině z nich už jsem někdy stál. Včerejší Greifenberg, za ním předvčerejší Hochwildstelle, Dachstein, Hochkönig, vzdálený Grossvenediger a nejvyšší Grossglockner. Zapomněl jsem na noční kruhy kolem měsíce a ještě dvě hodiny si tu slast vychutnával. Naposledy jsem si přejel očima svoje známé vrcholy, ale ten poslední už jsem nenašel. Asi se schoval do toho černého, děsivého mraku, co se na mne řítil. A cesta dolů už nebyla tak klidná a bezpečná. Byl jsem promočený, prokřehlý, odřený, ale šťastný, když jsem poznal sedlo, ze kterého se dalo sestoupit i poslepu. Ale i tak jsem v té chvíli trochu záviděl těm, co jsou doma v suchu.

Závist.

Bývá často označována za jednu z nejhorších lidských nectností. Je tím patrně myšlena taková ta zlá závist, ze které se škodí a ubližuje. Někteří velmi úspěšní lidé trpí představami o zlé závisti v celém českém národu a třesou se strachy ze zástupů závistivců, čekajících na příležitost, jak zabránit jejich úspěchu. Tyhle představy jim nezávidím. Nadání, chytrost, síla, krása, pracovitost, vytrvalost, stále dobrá nálada, to jsou, spolu s dalšími, předměty mé malé a doufám neškodné závisti. Taková může být někdy i motivující k větší snaze. Ale, nezáviďme nikomu celý jeho život, on totiž málokdo má všechny ty věci dohromady, některé jsou od pána boha, na některých se musí tvrdě pracovat a pro každého jsou jiné důležité. Nemyslím, že by moje závistivost byla někomu ke škodě a nestydím se za ni. A docela by mě potěšilo, kdyby mi také někdo někdy něco záviděl.Třeba něco z toho, o čem jsem vyprávěl.

© Vít Chlumecký