Letos jsem ještě nikde v pořádných horách nešlapal a to byl po loňských Himalájích pěknej absťák. Na internetu hlásili ještě pár dní hezky a tak jsem nezaváhal,
Alena byla možná ráda, že jí na chvíli zmizím z očí a v práci se beze mě taky nepodělali, takže jsem byl 12.10.2010 ve dvě na parkovišti pod vodopády Reisachfälle
v Nízkých Taurách a balil si fidlátka na dvě noci. Potkal jsem pár lidí vracejících se z procházky, všichni mně starostlivě sdělovali, že je Gollinghütte zavřená,
nebývá zde zvykem, aby si to dědkové v mrazu hasili na bivak. Nevěděl jsem jak jim odpovídat, myslím, že tam je bivakování zakázáno, ale na nějaké výmluvy jsem neměl jazykové schopnosti,
a tak jsem jen s úsměvem ukázal na velký batoh. Zdálo se, že mně rozumí a fandí. Dlouho trvalo usínání na konci velkého přírodního amfiteátru pod černými štíty a modrou oblohou
pocukrovanou třpytivými jiskřičkami. Kdysi tady někde v podobné situaci vzniklo pár veršíků, kupodivu jsem si po létech vzpomněl.
Chvíli ještě tulák neusíná Také mojí lásky čistší není
zas končí jeden alpský den bez prošení a naděje
a dávný něžný dívčí sen rozum se všemu zasměje
v teskné písni od Puškina potom příjde zapomnění
z předminulého století temné štíty z pozdních červánků
mé touhy dřív než odletí pomalu tlačí víčka ke spánku
beznadějné připomíná den zvolna v noc se mění
Chtěl jsem si vyzkoušet psychiku na exponovaném dvouhodinovém vrcholovém hřebeni Hochgollingu. Před léty jsem ho zdolal s písničkou na rtech, ale bylo teplo, bez sněhu a ledu, byl jsem mladší a zdravý. Tentokrát jsem to vzdal ještě před nástupem do stěny, v cestě se naskytl ledový souvislý úsek končící v propasti, na ten jsem si netroufl. Sestoupil jsem zpátky 650 výškových metrů a už s těžkým batohem k chatě a od ní ještě 1000 m nahoru. V půli jsem měl náladu na zpátečku, ale překonal jsem se a pak nelitoval. Greifenberg měří 2618 m a bylo z něj vidět až na Grossvenediger, nemluvím o Hochkönigu, Dachsteinu a význačných vrcholcích Nízkých Taur. Grossglokner byl schován za Hochgollingem, ale později jsem ho objevil na fotce z mého ranního pokusu a dal jsem ji do hlavičky této stránky. Na vrcholu byl vyjímečně signál, telefon ale vyzváněl Aleně doma, zatímco ona pracovala na zahradě i za mě. Měl jsem chuť pochlubit se všem majitelům auťáků, jacht a vil, že moje jsou teď celé Alpy. Nebylo nikde ani živáčka, jen černí havrani čekali na zbytky od svačiny, moc toho nedostali, musel jsem si schovat kousek sýra na ráno. Láhev s vodou jsem si vzal k sobě do spacáku, aby do rána nezmrzla, a když hvězdy k ránu začaly blednout, vracel jsem se pomalu dolů. Žluté modříny začaly zpestřovat drsnou atmosféru divokých skal, jinovatka odtávala s prvními paprsky sluníčka, divokost vystřídala idylka. První lidé od rána byli chataři z Preintalerhütte, spěchající ještě jeden z posledních letošních dnů otevřít, na pár slov se ale zastavili, a zase se zdálo, že moje nadšení chápou. V poledne u vodopádů už řvaly davy nabalených masňáků, nechápavě zkoumali můj velký batoh a nahé nohy, kouzlo se pomalu vytratilo. Vrátilo se pak doma na sokolce po dvou pivech někam hlouběji pod triko, a možná pár dní zůstane.