Běžkařská expedice Šumava
očima Lenky Uhlíkové
První únorový víkend podniklo 11 nadšenců z jílovského Sokola tradiční výpravu na běžky.
Letošním cílem byla Železná Ruda na Šumavě. Z Jílového jsme vyjeli 3 auty a sešli se přímo U Krále Šumavy.
První na místo dorazil Marek se svou posádkou a než dojeli ostatní, zarezervovali místa v nedaleké restauraci Slávie.
Už první večer jsme pojali podezření, že zde nejsme úplně vítanými hosty.
Po 21. hodině jsme byli nekompromisně vyhozeni
z lokálu s tím, že personál jde slavit svatbu kolegy a jestli budeme ještě zdržovat, tak toho moc neoslaví.
Marek se snažil zachránit situaci návrhem, že by si zatancoval s nevěstou. Jeho snaha ale zůstala bez odezvy.
Až ve vedlejší pivnici jsme pochopili proč. Ženil se totiž provozní restaurace s přítelem a personál neví , kdo je nevěsta.
Jejich škoda – mohli jsme jim do toho vnést jasno.
V sobotu jsme si všichni užili nádherný den na lyžích. Tentokrát jela poprvé celá skupina najednou , což bylo způsobeno handicapy favorizovaných borců Víti a Bogana. Víťa ještě než nazul lyže, stačil ztratit gumičku z vázání a po neúspěšné návštěvě servisu vyrazil s časovou ztrátou za ostatními. Přesto nás dohnal ještě před obědem. Poté, co se mu utrhla ještě půlka boty, srovnal tempo s ostatními a ujížděl nám už jenom maličko. Bogan se zase rozhodl, že porazí sám sebe, nenamaže a celý kopec vybruslí. To se mu sice podařilo, ale chvílemi jsme se o něj trochu báli. Nakonec byl nejrychlejší Pepíček. Po dobrém obědě jsme se vydali na pohodovou zpáteční cestu zasněženou krajinou. Celkem jsme naběhali asi 26 km.
Po návratu jsme pověřili Víťu a Pepíčka, kterým zbylo nejvíc sil, vyhledáním správného lokálu pro sobotní večer.
Jaké bylo ale naše překvapení, když nás navigovali do jediné prázdné restaurace ve městě červených luceren a vietnamských
tržnic – do naší „oblíbené“ Slávie.
Hned po příchodu nám bylo jasné, že personál není nadšen, že nás zase vidí. Kdo by se
taky divil – nebýt nás mohl tam být docela klid. Hned na začátku jsme byli instruováni, že pivo se objednává hromadně,
abychom si nezvykali, že kvůli nám bude servírka lítat po jednom. Pavel si objednal palačinku s ovocem a jako správný
šťoura vzkázal po servírce kuchaři, že ovoce nenašel.
Vzápětí se na baru objevil zápasník v těžké váze se slovy:
„Ňákej problém? Řeším na místě!“ a Pavel nakonec rád uznal, že palačinka bez ovoce je vlastně lepší. Poté, co Pepíček
se servírkou v zádech prohlásil, že kachna ušla, ale pivo už měl mít dávno na stole, nezbylo, než se dát na ústup.
Naštěstí jsme objevili příjemnou cukrárnu Café Charlotte, kde na nás byli milí a kde jsme s jezdícím vláčkem nad hlavou
zapomněli na všechna příkoří. Víťa si rozšířil obzory a poznal, že pít se dá nejen pivo.
V neděli jsme zvolili lehčí trasu. Převýšení jsme zdolali auty a užili si dopolední lyžování mírně zvlněným terénem. Bogan vsadil na jistotu: namazal, vrátil se ke klasice a opět nám ukázal záda, ale malou holčičku se závodním číslem stejně nedohnal.
Kolem poledne jsme se vydali k domovu s tím, že akci zakončíme společným obědem v restauraci u Sušice. Navigátor Víťa plný dojmů z vydařeného víkendu udělal chybu a Lenky auto odjelo směrem na Plzeň. I bez společného zakončení jsme prožili super víkend a těšíme se na další akci.