Temtokrát jsme se s Alenou vydali na Řecký ostrov Samos.
Vybral jsem lokalitu co nejbližší nejvyšší hoře ostrova Kerkis (asi 1450 m.n.m.). Letovisko se jmenovalo Kampos a náš hotel Sofia byl v části jménem Votsalakia.
Období koncem září nabízelo více klidu, ale slunce ještě pálilo jak čert. O běžném dovolenkovém programu je zbytečné něco vyprávět, bolestivé převalování na pláži,
větřík obrací listy knížky v nepravou chvíli. Koupačka, dobré jídlo a vínečko vše napravuje. Za zmínku tedy stojí jen dvě zajímavé tůry, výstup na vrchol Kerkis a
přechod severozápadním pobřežím z vesnice Drakei do města Karlovassi.
Alena se tentokrát nedala zlákat, což asi bylo dobře, byly těžké.
Tušil jsem, že autobus k výhodnějšímu východisku ze západu nemusí jet, i když v jakémsi internetovém
jízdním řádu byl, tak jsem ani moc dlouho nečekal a vydal se těžší variantou rovnou z hotelu. Bylo 5 hodin ráno, vše ještě spalo, jen sem tam nějaký pes zavrčel, ale moc
si na mě netroufal. Rozednívat se začalo v místech, kde končila prašná vozová cesta a začínala stezka vyžadující trochu světla. V klášteře ještě taky všechno spalo,
šel jsem takřka bez zastavení, jen sem tam něco cvaknout, nebo loknout a zase jít. Pražit do zad začalo až kousek před vrcholem, kolem desáté. Nejvyšší bod mě trochu zklamal,
těšil jsem se na výhledy k západnímu pobřeží, ale ty zakrývaly dva nezáživné holé vyprahlé kopce, jen o málo nižší, než můj vrchol. Mé sedmdesátileté už léta přicpané srdíčko
vydrželo, i když na kopci ještě nemělo zdaleka vyhráno.
Na vrcholu jsem pobyl asi hodinku a kochal se pohledy k jihozápadu, jihu až k severovýchodu. Dolů pomocí holí jsem sestupoval
něco přes tři hodinky. První spoludobyvatele jsem potkal až na sestupu, bylo jich celkem šest, ale nevím, jestli všichni vyšli až nahoru. Alena na pláži mně nabídla vodu,
ale hned pochopila na co mám žízeň. Pozdní oběd a dvě pivka mě dorazily, ztuhnul jsem a spal a spal, jen několikrát za noc mě moje stařecké potíže probudily a vyhnaly z postele,
což bylo lepší, než kdyby přišly bez probuzení. Byl jsem rád, že se ten den nenaplnilo ono " Kdo chce moc, nemá nic", což naznačoval Pythagoras svým vynálezem hrnečku, který když
se naplní víc, než po rysku, vycucne se mu tekutina všechna.
Další pěkná tůra se mně povedla o pár dní později. Měl jsem ji vytipovanou už z domova, moc lidí ji nechodí, protože je náročná na příjezd i odjezd, obojí jsem nakonec
absolvoval taxikem, i když jsem trošku doufal v autobusy. Vycházel jsem z idylické vesničky Drakei mezi skalami, nad mořskými útesy, kolem plážiček Megalo Seitani
a Mikro Seitani, přístupných jen pěšky, většinou ve stínu a s idylickými výhledy.
Tato pobřežní stezka končila u známé velké pláže Potami. Tam by bylo asi lepší
skončit a chytit taxi, ale já jsem statečně v horku pokračoval do Nového Karlovassi, kde mělo být podle mapy autobusové nádraží. Mapa mě poslala mezi davy lidí
do uliček, kam by se nevešel ani mikrobus, tak jsem ani moc nehledal a došlo na ten taxík.
Své plány jsem splnil a tak jsem potom i lépe snášel to smažení. V kombinaci s plaváním v moři a konzumací místních dobrot se to dalo vydržet.