Himalájské postřehy
očima a foťákem Víti Chlumeckého
Moje rodina se rozhodla, že mě u příležitosti mých šedesátin pošle do hor. Aby se neřeklo, že troškaří, vybrali ty největší. Většina mých přátel to komentovala tak,
že se mě doma chtějí asi zbavit, ale to by snad vymysleli něco lacinějšího, ne?
Ředitel vánočního volejbalového
turnaje Marek zařadil do plánu kulturního programu promítání z mých cest, konkrétně Himaláje jsem zatím nechtěl slibovat v obavě, že se ztratím už v Istambulu na letišti.
Během cesty jsem se opravdu několikrát ztratil, ale zase šťastně našel, takže plánovanou trasu kolem osmitisícovky Manaslu jsem se svými novými kamarády a kamarádkami absolvoval.
Styčný nepálský důstojník se jmenoval Wangel, náš průvodce Jindra si jeho jméno předtím vysvětlil jako "one girl" a slíbil nám styčnou sličnou nepálskou dívku. Zklamání pak
ale netrvalo dlouho, Wangel byl sympaťák, a zajišťoval dobře styk s místními obyvateli. Měl na starosti také čtyři mladé nosiče z Káthmandů, kteří nám některým pomáhali s bagáží.
Jindra, zkušený světoběžník, ovládající několik jazyků, dokázal spatra hodiny líčit středověké historické události v zemích, o kterých jsem jen stěží věděl, že existují,
při pochodu nám nechával tak dlouho neomezenou volnost, až se mu to pak ke konci trošičku vymklo z rukou a chviličku se na nás zlobil.
Všichni jsme si lehce oddechli, když skončila naše skoro celodenní přeprava z Káthmandů do Arughatu. Náš autobusek se místy napínavě nakláněl nad prudkými srázy, šofér se usmíval
v dobré víře v posmrtný lepší život, ale ten den se ještě díky své bravurní jízdě nedočkal. Potom následoval pěší šestnáctidenní pochod úchvatnou krajinou po úzkých stezkách nad divokými řekami,
mezi terasovitými políčky, přes lanové mosty, kouzelnými vesničkami a fantastickými lesy. Naše oči a foťáky snímaly neuvěřitelné výjevy tvořené vzdálenými bílými vrcholky,
mohutnými kaňony obklopenými divokými skalami, které protínaly stovky obřích duhových vodopádů. Za každý takový bychom v Alpách určitě platili tučné vstupné.
Tady jsme zaplatili za všechny najednou v Káthmandů a potom ještě jakýmsi maoistickým hlídkám, jejichž smysl jsem nepochopil, a pro jistotu po něm nepátral.
Potkávali jsme se s ostatními výpravami, které většinou měly dokonalejší servis, nepálští nosiči jim postavili stany, uvařili jídlo včetně oběda na cestě a dokonce jim večer
hráli a zpívali. Desítky nosičů chodilo v obou směrech, byly mezi nimi i ženy a děti, karavany oslích kříženců, kteří neměli úctu ke stáří, jeden mě málem srazil do propasti,
ačkoliv mu podle ksichtu nebylo víc než šestnáct.
Nejvíc jsem si rozuměl s ušmudlanými dítky, co měly neustálou nudli u nosu, sám jsem ji měl taky, a navíc ještě někdy pro ně
bonbónky a propisky. Na všechny se ale dostat nemohlo. Často mě napadalo, jak by se asi cítily u nás v "bohatém západním světě", a naopak, jak by ty naše asi zvládly jejich život.
Mohutnost hor se začala projevovat při aklimatizačních výstupech do výšek nad čtyři kilometry, pod námi nekonečně hluboké údolí, v těsné blízkosti hrozivé ledopády a osmitisícovka
jen o kousek blíž, než včera.
Naše patnáctičlenná sestava neměla chybičku. Jedna z nejzkušenějších himalájských tygřic Dáša, která si navzdory mnohaletým horským zážitkům hravě unesla všechnu bagáž sama,
získala někde po cestě okurku a nesobecky nám nabízela.
Přijal jen Láďa, který nám se svou ženou Věrkou vždycky ukázoval jenom záda . Nesměle jsem se pokoušel je varovat příběhem ze
zápisků české horolezecké výpravy v těchto místech před třiceti lety. Z jejich pohledů jsem vycítil, že jako himalájský nováček mám mlčet a šoupat pohorkama, za pět minut,
se oba nenápadně vytratili, a na záchod už celou noc nikoho jiného nepustili. Mladý sportovec Honza s kamarádem Jirkou, antivirovým odborníkem,
a sestrou Katkou měli obrovské fyzické i psychické rezervy,
ale chovali se neuvěřitelně skromně, což jak víme, si mohou dovolit jen ti nejschopnější. Katka prý doma zodpovědně trénovala, stejně jako já, ale asi měla lepšího psychologa.
Ivoš dostal Himaláje k padesátinám. Jeho horolezecká hrdost mu zavelela ke zdolání alespoň jednoho himalájského vrcholu v čase aklimatizačního pobytu v oblasti Samda, povedlo se,
vrátil se vyčerpaný, ale šťastný, ne každý tatranský lezec se může pochlubit něčím takovým.
Nejstarší člen výpravy Jenda byl už v takovýchto horách také víckrát. Trávili jsme spolu příjemné diskuze už
na hotelových pokojích v Káthmandů. Na svůj věk byl v neuvěřitelné kondici, kyslík mu došel jen jednou, když mu ho Jindra "sobecky" vydýchal ve stanu. Marie se utrhla od rodiny,
aby jim to potom vrátila i s úroky, tu energii načerpanou svým krásným svérázným způsobem od tibetských stařenek a dědečků, z ledopádů a hořcovitých kvítků teď určitě předává také
svému malému školáčkovi. Když jsme něco nevěděli, zeptali jsme se Ládi s Věrkou.
Byli tady už snad po stý, znali názvy vrcholů, sedel, vesnic, rostlin i živočichů. Kdybych ty Láďovy fotky z
jeho ultrazoomu viděl dřív, plavala by teď moje těžká zrcadlovka spolu s odpadky domorodců v peřejích Budhí Gandaki. Danka snad musí být duše všech výprav. Ať se zmíníš o
čemkoliv, všechno je úúúžasný. Její smích ze stanu se rozléhal tichým tábořištěm pod sedlem Larkya ve chvílích, kdy by některé z nás jediné slovo navíc mohlo udusit.
Zuzana pomáhala Jindrovi tlumočit z angličtiny tak plynule a podrobně, že bylo těžko uvěřit, že se živí něčím jiným. Je lékařkou, stejně jako další dvě naše nové kamarádky.
Věčně usměvavá Míša mně byla blízká podobnou frekvencí svých kroků.
Později jsme se spolu shodli, že po těžkém výstupu do nejvyššího sedla Larkya, nám byly všechny Anapurny ukradené. Skromná, tichá a zodpovědná Majka, odchovaná tatranskými kamzíky,
která nikdy nenechala kamarádky vzadu samotné, uměla svým milým lidským pohledem krásně pohladit
a povzbudit vyčerpané poutníky.
Po její injekci by se to muselo usínat!
Ke konci naší pouti u piva Dáša vyprávěla příběh z minulé himalájské výpravy, jak se na jednu dívku až v kopcích provalila její zatajovaná nemoc, a nikdo ji za to pak neměl rád. Ostatní svorně odsuzovali dívčinu nezodpovědnost, jenom já mlčel jak ryba a v duchu si říkal: "Hlavně se neprokecni, vole, s tím infarktem, nebo tě roznesou na pohorkách."
Bílé osmikilometrové vrcholky nám začaly mizet v nedohlednu, bolístky z dlouhé cesty se ozývaly čím dál silněji, a sem tam se už objevil jakýsi ďábelský řvoucí vynález na dvou, nebo čtyřech kolech. Těšil jsem se už domů, ale současně se lehce vtíral i smutek z blízkého loučení s dříve nepoznaným světem nádherné přírody a fantastických obyvatel, a s dušičkami spoluputujících poznamenanými podobnými touhami.