Madeira 26.4. - 24.5. 2019
Alena se asi ukecla a pronesla něco v tom smyslu, ať jí tady furt neskuhrám a jedu někam do lázní. Honem, než si to rozmyslí,
jsem sbalil potřebnou finanční částku, půlku stopil na pivo a za zbytek zafinancoval "lázně Madeira". Do lázní se prý jezdí na tři týdny,
já jsem raději ještě týden přidal a zakoupil letenky. Jirkovi jsem to podal jako hotovou věc s tím, že pokud se chce přidat ať neváhá,
dokud jsou ještě letenky k mání za slušnou cenu. Nemusel jsem to říkat dvakrát.
Věděli jsme, že stanování a bivakování tam není povolené, nastal tedy čas vyzkoušet si na stará kolena také něco zakázaného.
Podle různých cestopisů jsem vytipoval místa na nocování, nebylo jich moc, začínali jsme tušit, že původní záměr "jít na pohodu", nemusí vyjít.
Nevyšel. Nějak jsme pozapomněli, že je to už asi patnáct let, co jsme se naposledy toulali tak dlouho a s tak těžkým batohem, bylo to po Laponsku,
a bylo nám kolem krásných pětapadesáti. Utrpení začínalo už při nasazení batohu na záda, často jsem přitom parafrázoval Svěrákův výrok z Kolji - "kurva jedna zelená".
Brzy jsme ale pochopili, že ty naše bolesti jsou vlastně jakousi přirozenou ochranou před jistými neblahými nehodami.
Myslím, že nebýt jich, asi bychom se samým blahem podělali. Opravdu, tak je ta Madeira krásná.
Naše pouť na těžko začínala na vyhlídkovém místě Portela, kam nás dovezl linkový autobus a končila v Ribeira Janela,
kde Jirkovi definitivně odmítla službu jeho kolena. S těžkým batohem jsme ušli asi 100 km a zdolali kolem 9 km převýšení nahoru a 9,5 km dolů.
Pak už jsme křižovali ostrov nalehko, pokud to tak s našimi devadesáti kily živé váhy vůbec lze říct.
Kromě stejné tělesné hmotnosti nás s Jirkou spojovala podobná kondička a ty zmíněné bolesti, které jsme stejně ochotně oba zmírňovali tradičním madeirským nápojem "poncha".
Po pohodové noci na místě Lamaceiros se šlo pohodlně pěknou levádou Furado do Ribeiro Frio. Tam se formovaly davy k vyhlídce Balcones,
takže jsme ji vynechali. Já už jsem na ní kdysi byl a Jirka to oželel. Vydali jsme se málo frekventovanými silničkami a stezkami do vesničky Cedro Gordo,
která byla v neuvěřitelnách hlubinách, což by tak nevadilo, kdyby nám to nenaznačovalo, že to budeme muset vyšlápnout i nahoru.
Kaňonem Vereda da Nogueira k druhému noclehu a další den kolem hydroelektrárny k dlouhému tunelu pod Pico Ruivo.
Kousek před ním byla zábrana a za ní leváda zavalená nedávným sesuvem půdy a kamenů. Představa kamaráda řítícího se do hlubin byla děsivá,
ale návratu také, takže jsme si nějak poradili. Vydupali jsme stupy, ošahali chyty a na vícekrát přelezli s méně naplněnými batohy.
Party mladých Čechů a Němců už to po nás měli snadnější.
Tunel k levádě Caldeirao Verde a Inferno je přes dva km dlouhý, ne všude dostatečně vysoký,
moje zádíčka trpěla. Na levádách už bylo k večeru klidněji, nebýt únavy z dlouhé cesty, užili bychom si ji ještě lépe.
Vytipovaný nocleh u odbočky z levády na nejvyšší kopec Pico Ruivo klapl, po vodě přímo z levády nám nic nebylo.
Doufal jsem, že pod Ruivo dorazíme k večeru a užijeme si na vrcholu samotu, ale to nevyšlo. Síly došly asi dvě hodiny pod vrškem
a dopoledne už jsme vrchol užívali spolu s davy proudícími od parkoviště Achada do Teixeira, nebo z Pico Ariero. I tak to byl impozantní zážitek.
Pohledy na hory pod námi vyjímečné svými tvary i barvami, místy zahalené v chuchvalcích mraků nás provázely z nejvyšší hory až k hoře Pico do Jorge,
pod ní nás čekal idylický nocleh přímo u odbočky k Pico Grande, na kterou jsem si dělal doma zálusk. Překazil nám to déšť trvající dva dny,
jeden z nich jsme strávili v poloze ležícího střelce a další cestou k sedlu Encumeada. Tam nám vyšly dva dny ubytování ve stejnojmeném hotelu.
Leváda do Norte nalehko i procházka směrem k Údolí jeptišek nás zkonsolidovaly a dál jsme pokračovali levádou da Serra k levádě do Paul,
odkud byly už pěkné výhledy k jihu ostrova. Odpoledne v centru chráněné oblasti Rabacal mezi davy masňáků jsme přežili pomocí našeho už oblíbeného poncha
a nejhezčí místa této oblasti si užili naprosto sami navečer a brzo ráno. V noci pod širákem jsme zase zmokli, ale to už bylo na tomto čundru naposled.
Ťežké stoupání k levádě Alecrim vedlo kolem toho nejvelkolepějšího vodopádu, který bylo vidět minulý den, místo na jejím konci už bylo bez lidí, romantika sama.
Ještě dva dny pochodu přes idylické místo Fanal, kde mě z mého bivaku vyhnala kráva způsobem, známým z býčích zápasů, netušil jsem, že umím tak rychle utíkat.
Levádou das Cedros a pak dlouhým prudkým sestupem do Ribeira Janela, kde Jirkova kolena definitivně odmítla nosit těžký batoh, ale to už byl náš záměr splněn.
Cestou jsme potkávali s těžkými batohy jen Čechy. Bylo jim všem kolem dvaceti, pak dlouho nic, až pak my kolem sedmdesáti. Někdy se nám dostalo užitečných rad,
vymluvili nám cesty, z kterých se sami museli kvůli sesuvům vrátit. Jeden místní gaid nás zavčas vrátil z opravované levády, kde by nás dělníci určitě utloukli
lopatami a tvářil se zle, když mu pravdomluvný Jirka nepřímo prozradil, že nocujeme venku.
Ale vše dopadlo dobře, dokázali jsme to.
Dál už jsme přebývali na třech různých místech v apartmánech, ale nelenošili jsme, každý den nalehko zkoumali okolní krásy. Jirka vše vyšprechtil, vlastně vyspekoval,
měl jsem to snadné. Čtyři dny v Porto Moniz a okolí, další čtyři v Calhetě a poslední týden v Machicu, prošmejděním východní časti ostrova. Přesunovali jsme se autobusy,
někteří řidiči jezdili v serpentinách po útesech jakoby tam před čtrnácti dny nezahynulo třicet lidí, často jsme se báli.
Za zmínku stojí návštěva vesničky Santa u Porto Moniz, s krásnou hospůdkou, zdobenými domky a krásným okolím. Z Calhety nás autobus nekonečnými serpentinami vyvezl
do Faja da Ovelha a naše pěší cesta vedla k oceánu nádhernou stezkou mezi kvetoucími opunciemi do Paul do Mar a odtud pobřežím do Jardim do Mar. V mapě značená stezka
ve skutečnosti chyběla, ale zdálo se, že doskáčeme po šutrech. Kousek před cílem přišla vlna po pás a vzápětí druhá nad hlavu. Taktak jsme se udrželi skály a pod vlivem
poncha z toho zprvu měli legraci, než nám došlo, že Jirkovi nefunguje telefon, ani foťák. Věděli jsme dobře, že tyto důležité věci musíme chránit před deštěm, ale nikdo
nám neřekl, že to platí i pro oceán. Naštěstí moje přístroje přežily a situace se dala řešit.
Při úchvatných toulkách poloostrovem Sao Lourenco, nebo ještě úchvatnějších severní útesovkou z Canicalu do Porto Cruz mě neopouštěla myšlenka na moje vysněné Pico Grande.
Jirka si se svými koleny netroufal, ale domluvil mně taxík na sedlo Encumeadu v půl sedmé ráno. Odtud vedla moje trasa k Pico do Jorge cestou známou ze sestupu a dále
fantastickou spojovačkou na Pico Grande a dále do Curral das Freiras (Údolí jeptišek). Myslel jsem, že tato stezka mezi P. Jorge a P. Grande už možná zanikla, ale byla tam,
sice zjevně málo používaná, ale pro člověka zvyklého v horách to šlo. Muselo se hodně, hodně dolů a tudíž pak ještě více nahoru. Mezi sedlem Encumeada a Pico Grande
jsem nepotkal živou dušičku, potom pár lidí z parkoviště Corrida. Z Údolí jeptišek autobusem do hlavního města Funchalu a dalším do Machica. Fantazie.
S Jirkou nám to celý měsíc klapalo, měli jsme stejně sil, stejné bolesti, stejnou žízeň a ještě dnes jsme stejně vyčerpaní. Myslím, že za dalších patnáct let nás
už podobná blbost nenapadne.