Už to bude asi dvacet let, co jsme se poprvé s naší volejbalovou partou začali montovat i do jiných sportů.
Běžkaření, sjezdování, toulky po horách, pěšky, na kolech. Mnozí z prvních průkopníků si už dávno užívají zaslouženého sportovního důchodu, ale přibývají zase ti,
kteří v počátcích nebyli ještě na světě. Nedávno kdosi konstatoval, že jsem snad ani jednou nevynechal, nevím, jestli to byla pochvala, nebo výtka, ale musím oponovat.
Před sedmi lety, po infarktu, jsem chyběl v Tatrách. Zjišťuji, že není umění škrábat se z posledních sil do krpálů, úpět bolestí stehen a zad při sjezdech,
vypouštět duši v boji o každý míč při beznadějném skóre, ale nejtěžší je zavčas odejít. Už se o to léta pokouším, ale nejde to. Po volejbale se doplňují tekutiny,
po třech pivech přecházejí bolesti a narůstá sebevědomí, a právě v té chvíli se plánují naše akce. Po vystřízlivění je už pozdě, slovo platí.
Kdybych se občas nenapil, asi bych neprožil krásné chvilky na dvou letošních lyžařských akcích. Těžko říct, která z nich byla lepší.
V Beskydech, v okolí Bílého Kříže, jsem si připomněl idylické zážitky z dávných časů. Viděli jsme stromy v lese zasypané čerstvým prašanem, chaloupky s bílou čepicí,
jako od Lady, vyšlápli strmá stoupání s podkluzujícími běžkami, marně přemazávali, profrčeli dlouhý sjezd z Lysé hory, zažili držkopády v krkolomných terénech,
slyšeli svištění lyží v měkké stopě a prohřáli si kosti ve vytápěných sudech.
Ve sjezdařském areálu kolem rakouského Saalbachu to bylo z jiného soudku, ale taky kouzelné. Nekonečná "panoramata" bílých štítů na všechny strany,
dopoledne tvrdé urolbované tratě postupně měknoucí, propocené prádlo, bleskurychlí "kurvinkáři", plužící babky, krátké odpočinky s výhledy na sedačkách,
či v kabinkách, adrenalin z jízdy dolů, sluníčko a modrá obloha.
A v obou případech plno dobré nálady a smíchu.