Jsou ještě taková místa
kde klidně smíš pít z jezera
kde na každém kroku vyvěrá
ze země voda čistá
Ze země voda čistá
z pustiny vlahý vánek
tam na zimní spánek
kraj v klidu se chystá
Jinde zas tvorové hloupí
poslední stromy kácí
myslí, že to co dnes ztrácí
za prachy zítra si koupí
Nebývá častým zvykem jezdit z Čech na čundr do Laponska, bude proto možná dobré něco si o tom zapsat, než všechny ty zážitky vlivem neúprosné sklerózy splynou se sny a nebo úplně zmizí.
Snad mi staří trempové odpustí, že jsem naši akci nazval čundrem, neznaje potlachových rituálů u táboráku, ani správných zásad maskáčového odívání, ale jak jinak?
Pochod zní moc vojensky, a my jsme se snažili nedupat, výlet zase moc pohodově, turistika se dnes říká všemu, co je kilometr od bydliště, vysokohorská by v nadmořských výškách do šesti set metrů znělo poněkud nadneseně, treking zase v této době stejně podělaně, jako kdysi třeba maršrut.
Tak tedy čundr.
První impuls přišel ode mne. Moje rozháraná dušička, zmítaná různými touhami začala vyžadovat zase něco většího. Zkoušel jsem ji uspokojit v místě bydliště, ale když mě Alena poněkolikáté plácla přes moji nenechavou ruku, usoudil jsem, že bude dobře ztratit se jí na chvíli z očí. Svoje touhy jsem usměrnil k přírodě, což by nemuselo být tak daleko, kdybych se nepotkal s Jirkou Matějíčkem. Byli jsme už spolu několikrát ve slovenských horách a jednou až na Sibiři, všechny ty akce jsme naplánovali po několika pivech, ale povedly se. Laponsko nebylo vyjímkou. Večer jsem Jirkovi všechno nadšeně odkejval, ale když jsem se ráno podíval do atlasu, usoudil jsem, že se snad zbláznil. Všude samá zelená, maximálně světle hnědá, barvy pro posedlého horala nedůstojné. Jirka ale trval na svém, protože už věděl trochu víc než já. No, možná se mu taky nechtělo rvát pětatřicetikilové batohy do takových krpálů, jako v sibiřském Kodaru a Sajanech, a taky si asi na rozdíl ode mne uvědomil, že už nám není kolem čtyřicítky, ale o patnáct let víc. Začal žhavit internet, setkali jsme se v Praze s mladou Katkou, která žije v Helsinkách a Laponsko už trochu znala, ukázala nám knížku plnou krásných fotografií a poskytla cenné rady. Jirkův dávný finský přítel z dob studentských zájezdů Tapani zajistil mapy a všechny potřebné informace. Nakonec nás požádal, jestli se smí se svojí dcerou Saarou zúčastnit prvního týdne naší expedice a nabídl další organizační pomoc.
Na spoustu chybiček ze Sibiře jsme už zapomněli, ale na benzinovou příchuť v potravinách ne. Proto jsme se rozhodli vzít si vařič na jiné palivo. Tušili jsme, že v této pohnuté době není vhodné brát si s sebou do letadla bomby, ale že by se to mohlo týkat i našich maličkých plynových, to nám došlo až když nám zrentgenovali bágly a bombičky zabavili. Ve finské Hammenlinně jsme koupili nové, které vypadaly velmi podobně, ale na náš vařič pak nepasovaly. V hlavním městě Laponska Rovanniemi nám prodali za 75 euro vařič, který s bombičkami fungoval, ale bohužel jen krátce. Dvě snídaně a večeře v laponské divočině nás tedy vyšly stejně jako v pětihvězdičkovém hotelu, ale nebylo čeho litovat, žádný takový tam stejně nikde nebyl. Ani tří, ani jedno. Hvězdičky nebyly zprvu ani na obloze, zakrýval je velký černý mrak a z něj padala voda.
Před tím jsme ale zažili zajímavé dva dny u Tapaniho rozvětvené rodiny. Saunování v pravé kouřové sauně a debatní večery, pro mne neznalého cizích jazyků sice poněkud trapné, ale i tak hodně poučné. Takové věci člověk s cestovkou neprožívá. Ve Finsku umí snad každý plynně anglicky, kvůli mně mluvili německy, ale stejně jsem jim houby rozuměl. No a tak jsem jim alespoň při klavíru nebo kytaře, a později jen tak, odzpívával písničky, které jsem se kdysi učil místo angličtiny. Staří trempíci by možná měli ze mě radost. Ale Tapani se k mé nevzdělanosti choval velmi tolerantně a Jirka obětavě tlumočil.
Cesta na sever trvala celý den, před polárním kruhem se nám na silnici začali objevovat sobi, ale příkopy byly široké a dobře vysekané, takže jsme vždycky stačili včas zpomalit. Za jezerem Inari, skoro na konci země jsme zanechali auto u vysokého stožáru vysílače. Začínalo putování pohořím Muotka. Kopečky výškově srovnatelné s jílovskem, na finské poměry velehory. Několik dní nám skoro nepřetržitě pršelo, jakmile jsme se zastavili, dala se do nás zima. Pohoda asi jako v listopadových krkonošských plískanicích, ale bez hospod, grogu, cest, můstků, bez lidí. I sobi si od nás udržovali patřičný odstup.
Těžko se nám udržovala rovnováha s těžkými batohy na zádech při brodění potoků a při zdolávání močálovitých úseků. Krajina byla zpočátku temná, nanicovatá. Březové nekonečné háje, močály a od čtyř set výškových metrů holé kopce – tunturi a z nich i v dešti daleké výhledy na nekonečnou pustinu a poměrně jednotvárné kopcovité obzory.
Moje levá lopatka, páčená popruhem batohu mačkala jakýsi nerv a ten to signalizoval trvalou pronikavou bolestí. Nemohl jsem to dávat moc najevo, bylo by mně hanba před nezkušenou křehkou Saarou, která se chovala velmi statečně. V jedné chvíli jsme si přestali být jistí, kde se nacházíme. Jirka, který si zodpovědnost za správný směr vzal za své, se nešťastně zastavil u potoka, který podle mapy měl téct na opačnou stranu. Přišla chvíle pro mou džípíesku. Určila nám přesně naše souřadnice, ty jsme složitě přenesli do mapy a tím zažehnali pochybnosti. Za chvíli jsme už byli v přehledném terénu a Tapani se o můj přístroj začal zajímat. Hrdě jsem jim ukazoval, jak se dá určit směr i vzdálenost některých bodů, které jsem si předem podle mapy naprogramoval a nakonec jsem velmi složitě zjistil směr na naše zaparkované auto. Všichni se otočili za mojí napřaženou rukou a rozesmáli se. Naprosto zřetelně se tam tyčil stožár vysílače.
Při jedné finské hře, kterou nás Tapani se Saarou naučili, jsem si připomněl anglické číslovky a při obouručných konverzacích poznal i pár finských slovíček. Dobře se mi pamatovala „polka“- pěšina a „ruska“- období barevně zabarvené přírody. Když to pak slyšeli doma, vznikly pochybnosti, kde jsem to vlastně byl, a co jsem dělal.
Po několika mokrých a studených nocích jsme dvakrát spali v autiotupách, což jsou chatky zřízené pro tuláky. Mohou se zde jednu noc vyspat, ohřát se u kamen a usušit oděv. Před odchodem chajdy uklidí, naštípají dříví pro další a zapíšou něco do knih, v kterých se po finštině nejčastěji objevuje čeština. V průměru jednou za dva roky.
Tapani se na pět minut ztratil a přinesl tašku hub. Podíval jsem se do ní a řekl mu německy něco, co mělo znamenat, že je neznám. Podíval se na mě zklamaně, udělal smaženici a při rozdělování mně přistrkoval jen buřtíky a houby odebíral.
Jeho lakotnost mě překvapila a teprve po chvíli se přes Jirku vysvětlilo, že jsem mu místo „neznám“ řekl „nemůžu“. S chutí jsme se zasmáli a s chutí výbornou smaženici zblajzli.
Při brodění řeky, asi deset metrů široké, kde nám voda sahala místy až po slipy, jsme se s těžkými batohy na zádech dost vybáli, ale když to dobře dopadlo, nálada začala stoupat.
Krajina se stávala malebnější, počasí se vylepšovalo, výhledy zpestřovala kouzelná jezírka. Jen bolest pod lopatkou nepolevovala a nebyl jsem sám. Tapani si stěžoval na achilovku, Saara vypadala také, že ji něco trápí, když tatíkovi cosi zakřiknutě pošeptávala, jenom Jirka vypadal bezproblémově. V jedné chatce jsme se potkali s mladičkým párkem studentíků z Tampere. Jirka, který nezapomněl vzít s sebou osvědčený česnek, rozdal všem po stroužce a k tomu přidal kousek čokolády. Všichni chválili tuto nezvyklou kombinaci a o věc se zajímali. „Tohle je čes-nek“, začal jsem vysvětlovat, „a tohle je čo-ko-lá-da“. Dal jsem je k sobě a shrnul. „ Čes-ne-ko-lá-da.“ Všem se to líbilo a mladíček si to dokonce poznamenal do cancáčku. Našim finským přátelům hrozně chutnaly Hašlerky, které Jirka každou chvíli rozdával. Požádal jsem ho, aby vysvětlil původ jejich názvu, sám jsem si významně lízl, podle toho naladil komorní á a zazpíval jim Hašlerovu Písničku českou. Zdálo se mi, že mají pro takové legrácky podobné cítění, jako lidé u nás.
První týden se chýlil ke konci, my jsme stáli uprostřed Muotky na jakémsi význačnějším vrcholku a okouzleně jsme se rozhlíželi. Kousek pod námi se zrcadlilo obrovské jezero Peltojärvi, daleko za ním vrcholky hor na norské hranici, na druhé straně v dálce splývalo s obzorem největší jezero Inari. Kam oko dohlédlo, žádné známky lidského života. Z Peltojärvi vytékala říčka Peltojoki a podél ní jsme se dostali k silnici. Před tím jsme ještě strávili poslední večer u ohně s Tapanim a Saarou, naposledy jsme využili jejich auto, navštívili v Inari místní museum Sídu, zaměřené na život Saamů, obyvatelů Laponska, na jejich neponičenou krajinu, zvířata a ptáky.
Navečer nás zavezli k východisku našich dalších toulek Lemmenjoki. Loučení bylo dojemné, Tapani odmítl příspěvek na dopravu a ještě nám poděkoval za krásný zážitek, Saara mně přes Jirku sdělila, že měla ráda můj smích, to jsem asi svoje bolístky dobře skrýval. Přál bych jí, aby zažila jak se někdy v Jílovém na Sokolovně řehtá celá hospoda.
Naše další cesta začínala v národním parku Lemmenjoki, podél řeky stejného jména na značené naučné stezce. Potkali jsme tady několik skupinek lidí s batohy, dokonce i nějakou školní výpravu. Sotva jsme ale odbočili ze značeného okruhu, byli jsme zase na několik dní úplně sami. U nádherného horského jezera Ramadasjärvi jsme tábořili dvě noci a chodili po okolí na lehko. V tomto koutě prý žije hodně medvědů, ale neviděli jsme žádného. Řekl nám o nich později zlatokop Tim, který celé letní období rýžuje na svém klaimu a v zimě řídí autobus městské dopravy někde v jižním Finsku. Pohostil nás ve své chatrči sušeným sobím masem, považovaným prý za velkou delikatesu, ze slušnosti jsme si pomlaskávali, ale později jsme se s Jirkou shodli, že nám moc nechutnalo. Na chvíli jsme se pak vrátili ke značenému okruhu, abychom dobrodružně zdolali řeku po rozpadlém mostě a uháněli divočinou k jihu. Toužili jsme strávit zase po čase alespoň jednu noc v chatce. Byli jsme moc rádi, že se nám podařilo ji před setměním najít, za námi byl perný den a déšť vypadal, že nepřestane. Ze zápisu poslední české výpravy před dvěma roky jsme se dozvěděli, že chatu do večera nenašli, přenocovali sto metrů od ní a teprve ráno byli úspěšnější. Zůstali jsme na dvě noci, abychom se dali do pořádku. I přesto, že drobně pršelo, vyrazil jsem na lehko v botaskách, bez kompasu, jen s foťákem do lesa. Byl divoký, ale jednotvárný. Na každém kroku obrovské křemenáče, sem tam sobí parohy, jedny dokonce losí. K jídlu, jako všude na naší pouti, borůvky a brusinky. Byly sice bez svíčkové, ale zase jich bylo hodně.
Když jsem se rozhodl vrátit, došlo mně, že to nemusí být tak jednoduché. Asi po hodince jsem došel k řece, u níž naše chajda stála, ale nebyl jsem si jist, jestli jsem nad ní, nebo pod ní. Přál jsem si mít alespoň ten kompas a proklínal jsem svoji nepoučitelnost. Před léty jsem se takhle málem ztratil na Sibiři v ledovcovém labyrintu. Moje intuice mi zavelela proti proudu a za půl hoďky jsem ucítil kouř a později i česnečku. Zase to dopadlo dobře.
Do pohoří Hammastunturi byla naše cesta nezáživná, únavná. Šli jsme v mlze, bez výhledů a romantiky. Byl jsem od Jirky často napomínán, že se uchyluji od správného azimutu. Zprvu jsem se urážel, že to není možné, ale měl pravdu. Později jsem zjistil, že mně můj kompas ovlivňuje moje elektronika. Digitální foťák, kamera a džípíeska. Byla to voda na Jirkův mlýn, protože už před odjezdem se netajil svým odporem k těmto věcem. Ale když se mi podařilo džípíesku naprogramovat na systém finských souřadnic a tím podstatně zjednodušit určování naší polohy, sám uznal, že můj přístroj není k zahození.
Našli jsme malou chatičku u krásného pustého jezera. Nedalo se v ní postavit, ale byly tam kamna a dvě pryčny. Zase jsme se ohřáli a usušili, jeden den nalehko proběhli neskutečně nádherné okolí. Měli jsme za sebou čtrnáct dní a na malou chvilku vysvitlo sluníčko.
Jezera, která byla po většinu času tmavá, se někdy kýčovitě zamodrala a v zápětí nám duha v kouzelné scenérii napověděla, že se vše vrací do starých kolejí.
V noci při močení jsem na nebi zahlédl nezvyklý jev. Jakási ozářená mlhovina tam ladně poletovala, měnila tvar a světelnou intenzitu a silně mi připomínala to, co nám v muzeu promítali jako polární záři. Jen pastelové barvy jí chyběly. Vzbudil jsem Jirku, ale než vykoukl, obrázek na obloze hodně zeslábl. Dodnes nevíme, jestli to byla polární záře, nebo ne. Jindy zase navečer se z ničeho nic rozzářil kopec za lesem, vypadal jako ze zlata. Než jsme vyhrabali foťáky a popoběhli blíž, byl už jen růžový a za chvíli černý. Shodli jsme se na tom, že ne třetí den, ale třetí týden je kritický. Batohy už byly o deset kilo lehčí, ale vysláblé nožičky nám v drsném terénu brnkaly víc, než zpočátku, museli jsme sestupovat opatrněji, aby se nám nepolámaly. To by pak nebyla žádná sranda. S kondičkou jsme na tom byli oba podobně, když jeden z nás vymyslel nějaké zkrácení cesty, nemusel druhého moc přemlouvat. Poslední dny bylo jídlo přísně na příděl. Ráno k čaji dva kousky knäckenbrottu s plátkem lovečáku, v poledne tatranka a rozinky, večer instantní polévka s ovesnými vločkami a kafíčko.
Romantický večer v chatě u jezera Rautujärvi, velkolepé výhledy k satelitním vodám obrovského jezera Inari, a takřka před očima nádherně se zbarvující příroda, to jsou zážitky našich posledních dnů v divočině.
Dříve poněkud jednotvárné pohledy na stráně porostlé zakrslými stromky, borůvčím a vřesem, se stávaly zajímavějšími. Když člověk přimhouřil oči, zdálo se mu, že stojí před rozkvetlou loukou. Převládala na ní červená a fialová, byla tam také žlutá i hnědá, zbytky zelené. Za loukou tmavě zelené nekonečné lesy a v nich modrá jezera. Ruska přichází, my odcházíme.
Největší neobydlené území v Evropě za námi poslalo na rozloučenou slejvák, jaký jsme za celé tři týdny nezažili, ale to už jsme byli v městečku Ivalo pod přístřeškem obchoďáku. Bezproblémovým telefonátem na Alenin mobil, jsme se zbavili obav o naše blízké doma a tím umožnili klidu vniknout do našich dušiček.
Zpáteční cesta autobusem do Rovaniemi a nočním lůžkovým vlakem do Helsink klapla přesně podle Jirkova plánu. V Hammenlině nás čekal na nástupišti Tapani, předal nám vyreklamovaný vařič a každému jedno cédéčko. Byla na něm nahrávka skupiny Keppanas, v které s dcerami Saarou a Laurou hrál. Tyto finské lidové motivy jsem pak doma použil spolu se Sibeliem do svého filmu o Laponsku. Dlouho potom Tapanimu trvalo, než se mu podařilo jej na svém počítači přehrát, ale nakonec se prý rozplýval blahem a nazval mne velkým režisérem. Zdá se, že i Jirka mi tu elektroniku odpustil, máme alespoň větší šanci na naši cestu nezapomenout.
Doma nás chválili, že jsme hezky zhubli, ale já věděl své. Svaly zmizely a sádlo zůstalo. Pár dní jsme si lízali rány a teď, když nám otrnulo, přemýšlíme, kam příště.