Když nám vyrostly děti, začali jsme většinou trávit dovolenou každý po svém.
Ája tíhne spíš k mořským plážím a já zase k toulkám po horách.
Asi dvakrát už jsem ji sice přesvědčil pro moje pojetí dovolené, nebylo to prý špatné, ale přece jenom jsem z ní cítil to nevyslovené „ moře je moře“. A tak jsem letos přišel na geniální nápad. Najdeme někde na zeměkouli místo, kde si budu moct od pláže odskočit do hor.
Dlouho jsme studovali prospekty cestovních kanceláří a zvažovali věc z různých hledisek. Podmínkou bylo klidné místo u moře a blízkost hor, důležitou roli hrála také cena.
Vybrali jsme si zájezd k jižnímu pobřeží Kréty.
Zjistil jsem, že ostrov Kréta je hodně spjatý s řeckou mytologií a rozhodl jsem si alespoň trochu doplnit zanedbané vzdělání v tomto směru. Prolistoval jsem si pár knížek o Titánech a jejich následnících, ale řeknu vám, kam se hrabou dnešní akční filmy. Ti nejslavnější vládcové všech světů a vesmíru se mezi sebou neustále mydlili hlava nehlava, Titán Kronus dokonce spolknul svoje děti, ze strachu, aby jej nezbavily jeho vlády, ale stejně k tomu nakonec došlo. Jeho matka Gaia si už dlouho lítala tajně léčit nervy z těch šíleností právě na ostrov Krétu a doporučila tam místečko své dceři a zároveň snaše Rheie k tajnému porodu pozdějšího vládce, boha Dia, aby ho jeho otec Kronus také nespolkl. Bylo to v jeskyni pod nejvyšším vrcholem Kréty, v pohoří, které bylo později pojmenováno podle jedné ze dvou Diových vychovatelek, Idy. Tyto dvě nymfy jej vypiplaly kozím mlékem, aby pak mohl za pomoci bratránka Prométhea a strýců storukých svého otce Krona v desetiletém boji svrhnout a osvobodit svoje sourozence z jeho těla. Sotva se na trůnu trochu otrkal, začal dělat ještě horší věci, než jeho tatík. Kromě toho, že jiné názory trestal krutě mečem, hromy a blesky, byl také velký proutník a neváhal znásilnit Métidu a hned potom ji, ze strachu před žárlivou manželkou Hérou a po vzoru svého otce, spolkl. Narodila se jí v něm ale Athéna a tak dlouho mu dělala v hlavě šílenou bolest, až mu musel podruhé pomoci Prométheus a mečem ji z hlavy vysvobodit. Nevděk vládl světem i tehdy, Zeus nechal Prométhea přikovat ke skále a ten si raději nechal z těla rvát kusy jater, než by se vzdal své náklonnosti k lidem. Těžko uvěřit, že až ho potom Hérakles vysvobodil, se s Diem zase skamarádil. Hérakles dělal jeden hrdinský čin za druhým a také na Krétě se proslavil. Zkrotil tam králi Mínósovi zuřivého býka a proto po něm pojmenovali dnešní hlavní město. Mínós byl jeden z Diových nemanželských synů a často se spolu na Krétě scházeli, aby promýšleli zákony. Předhazoval spřátelené nestvůře Mínotaurovi v paláci Knósos každoročně sedm athénských chlapců a dívek a nic bych za to nedal, že se podobné věci učil od svého povedeného tatíka.
Raději už jsem se dál v mytologii nebabral, před Alenou jsem to všechno tajil a koncem května jsme odlétli.
Hned zpočátku našeho pobytu v letovisku Plakias jsem nás oba přihlásil na pěší tůru nejznámější krétskou strží Samarií, i když jsem dobře věděl, že tam budou davy lidí. Opravdu byly a brzy jsme pochopili, proč. Samaria je naprosto jedinečná přírodní lokalita, ke které se vydávají tisíce rekreantů z mořských pláží, aby zdolali její šestnáctikilometrové koryto, s obdivem shlédli, nádherné scenérie, zajímavé rostlinstvo, bezkonkurenčně vysoké skalní stěny neobvyklých tvarů a barev, kdo má štěstí, může prý zahlédnout i divoké kozy Kri- kri a nakonec se vykoupat v moři. Většina z nich si potom zbytek dovolené líže rány a ošetřuje puchýře, zatímco my otrlejší vymýšlíme další náročnější výšlapy.
Požádal jsem Alenu, aby se anglicky zeptala taxikáře, kolik by chtěl za cestu k nejvyšší hoře Kréty Psiloritis. Vytipoval jsem si z mapy vesničku Fourfouras, jako východisko mé plánované celodenní tůry. Taxikář vůbec netušil, kde by mohla být, dlouho hledal ve vypůjčeném autoatlasu a potom plácl od boku třicet euro. Náš delegát od cestovky nevytelefonoval nic levnějšího, proto jsem ho poprosil, aby mi přetlumočil dohodu s naším už známým drožkařem. Delegát Leoš byl napůl Řek, takže řeč byla rychlá. Když taxikář zaslechl můj požadavek na odjezd ve čtyři ráno, vytřeštil oči a z jeho otevřených úst zaznělo vyděšené „ohóúóó“. Viděl jsem, že je zle a rychle jsem bez diskutování slevil na pět hodin. Další „ohóúóó“ už bylo o něco slabší, tak jsem už nepovolil. Zoufale se podvolil, ale přisadil pět euro.
Pak už bylo z jeho strany všechno bez problémů a druhý den v půl sedmé už jsem byl mezi pichlavými keříky a různobarevnými bochany, které by Alena určitě ráda měla doma ve skalce, na cestičce mezi chudými políčky a olivovými háji, dva výškové kilometry pod horou Psiloritis, v pohoří Ida. Tvarem mi připomínalo Nízké Tatry, ale je vyšší a mohutnější a samozřejmě bez lesů. O tom převýšení jsem se naštěstí dozvěděl až po tůře, když jsem si trasu podrobněji procházel na mapě a objevil chybné okótování vrstevnice. Značení mezinárodní trasy E4, vedoucí od východu k západu Kréty bylo zpočátku velmi časté a trvalo dlouho, než se mi podařilo je poprvé ztratit, ale vždycky jsem pak na ně za chvíli jakýmsi neuvěřitelným štěstím zase narazil. Kamarád Vobečák pak doma vyslovil názor, že to nebylo štěstí, ale můj geniální orientační smysl, tak nevím. Třetina výstupu byla příjemná, sluníčko bylo ještě za mohutným Idiným poprsím a pohledy zpátky idylické. Postupoval jsem pomalu cestou necestou mezi pichlavými trsy a ne zcela pevnými kameny a litoval každého, kdo by se sem vydal bez pohorek. Směr na zavřenou turistickou chatu jsem odhadl přesně a od ní jsem postupoval už ve výhni, trochu zmírňované větříkem. Několikrát jsem se namazal krémem s faktorem 20, hlavu mi chránila plátěná kšiltovka a oči ledovcové brýle. Ne moc trénovaný organizmus mi párkrát pohrozil zamotáním hlavy, musel jsem chvíli zastavit, nabrat dech a modlit se, aby to neskončilo mdlobami, nechtěl jsem zůstat bez pomoci v pichláčích, jako potrava dravců, kroužících nad mou hlavou. Nebyl bych první tvor, který tady tak skončil, svědčilo o tom několik lebek nalezených na trase. Lidská mezi nimi zatím ještě nebyla. Při výstupu jsem se často potkával s praprapravnučkami kozy Amalthey, která tady nedaleko svým mlékem vypiplala boha Dia, jednu z nejvýznačnějších postav řecké mytologie. Za strmým sněhovým polem jsem asi podesáté ztratil značku. Už jsem ji nehledal a šoural se k vrcholu hory. Vítr zesílil a na rozpálené pokožce mi naskočila husí kůže. Při oblékání mikiny jsem musel dávat pozor, aby mi neodlétla někam k severnímu pobřeží, vyfotil jsem velké stádo ovcí, které se chladilo na sněhovém poli a už jsem se viděl za větrem na vrcholu v kapli. Z posledních sil jsem se vyškrábal na kopec, ale kaple nikde. Jen malá zídka a pár kamenů na hromadě. Úchvatný pohled na jižní pobřeží s romantickými zálivy a ostrovy jsem už znal, na východě bylo vidět rozsáhlé pohoří Dikti, na severu pobřeží stejně krásné, jako na jihu, ale pohled na západ mě překvapil.
Očekávané pohoří Levka Ori mi částečně zastínil skutečný nejvyšší vrchol Kréty s kaplí, který se přede mnou tyčil ještě nejmíň dva kilometry vzdušnou čarou.
Můj geniální orientační smysl na sluníčku selhal. Ukázalo se, že síly nebyly úplně poslední, dokázal jsem ještě sestoupit do sedla a pohodlnou pěšinou dojít na nejvyšší bod ostrova. V sedle se totiž moje trasa spojovala s více používanou severní, která je o osm set výškových metrů pohodlnější. Moje představy o idylickém obědě na vrcholu se nesplnily. Byl jsem rád, že mě vítr nesrazil k rekreantům na severním pobřeží, zalezl do kaple, tam to ale také protahovalo a navíc slunce nehřálo, takže než jsem stačil Aleně roztřesenými prsty vyťukat esemesku, rozklepal jsem se jako sulc, navlékl na sebe všechno, co jsem měl a spěchal dolů, někam do závětří.
Další pozdravy z vrcholu Kréty už byly podvodně poslány z prolákliny pod horou, kde to tak nefoukalo. Musel jsem bojovat s podchlazením i spálením, měl jsem hroznou žízeň, ale vodou se muselo šetřit, dva litry na celou tůru, nebyly nic moc. I na zpáteční cestě jsem několikrát sešel od značek. Byly to patrně ty bájné nymfy, co se mne snažily svést z cesty, neurčitě se zjevovaly mezi olivovníky, lákavě průsvitným závojem a omamujícím cinkáním nádob s vychlazenými nápoji zvaly vyprahlého poutníka až k okraji skály, tam se proměnily v krásné kozičky s měděnými zvonci na krku a s lehkostí tatranských kamzíků seskákaly do propasti. Určitě by si ke svým svodům raději vybraly mladého nezkušeného chlapce, než třiapadesátiletého ostříleného horského vlka, který jim na špek jen tak lehce neskočí, ale neměly na vybranou. Ten den jsem byl snad v celém pohoří sám. Až těsně nad vesnicí jsem potkal dvě děvčata s těžkými batohy a vůbec jsem jim v té chvíli nezáviděl.
Taxikář přijel přesně a radost z velkého zážitku byla ještě ten večer umocněna koupelí v osvěžujících vlnách Libyjského moře. A na pláži zase kozičky a ty nejhezčí se potom nechaly i pohladit.