Už jsem se přestal osypávat při pomyšlení, že mě zase čeká povinný zájezd k moři, objektivně uznávám, že se tam dá zažít také leccos příjemného. Letos jsem se dokonce trošku těšil, že si prohřeju bolavá záda a krk, vzrušeně jsem žhavil internet a sbíral informace. Moc jsem toho o okolí našeho hotelu Mikri poli ve vesničce Makrigialos nenašel, což je trochu důvodem, abych něco zase po delší době napsal já, pro ty, co nechtějí jen ležet na pláži, pokud se dostanou do stejných koutů jihovýchodní Kréty, jako my.
Pro usměvavý personál hotelu jsme byli asi záhadná dvojička nezvyklého jazyka a chování. Vybíravá panička, co si do restaurace all inclusive nosí vlastní chléb (bezlepkový), a potrhlý dědek, co každé ráno před sedmou leze do studeného moře, dorozumívá se podivnými hesly vzdáleně podobnými anglickým, nebo německým slovíčkům a po snídani se kamsi nepochopitelně vydává s baťůžkem, někdy s manželkou a jindy sám.

Kdo se od moře podívá do hor na kapličku Estavromenos, bělající se na jednom z vrcholků, nevěří, že se k ní dá dojít pěšky za den, ale není to zdaleka tak zlé. Naše nadšení začalo ani ne půlhodinku od hotelu na začátku kaňonu Pefki na dně plným rozkvetlých oleandrů a krásných borovic, potok tvoří různé tůňky a vodopádky, ale často se nadlouho ztrácí pod zemí. Vysoké načervenalé skály neobvyklých tvarů, plné různých žeber, děr, jeskyněk a převisů nám místy zajistily i trošku stínu. V typické krétské horské vesničce Pefki bylo vidět, že obyvatelé neoplývají velkým bohatstvím, ale nedokonalosti fasád nahrazovali bohatou květinovou výzdobou, a za pozdravení a pár šprýmů jsme byli obdarováni chutnými plody ze zahrady. Od kapličky na vrcholu byl pěkný rozhled k pobřeží, na druhou stranu mu bránily blízké hory. V Pefki je příjemná taverna na zahnání žízně, nebo hladu, což se nás netýkalo pro permanentní přecpání z hotelu. Zpátky se dá kaňon obejít horem, neméně krásnou pěšinou s výhledy na kaňon, hory, vesničku a později k pobřeží. Výšlap nám trval s dlouhými zastávkami na vrcholu, v taverně a při focení asi 7 hodin, převýšení odhaduji asi 800 m.
Kvůli nádherným čtyřem kilometrům roklí Perivolakia jsme museli ujít dalších osmnáct po silnici. Ráno bylo zataženo, proto Alena svolila, ale nevěděla ještě moc, co ji čeká. K pěknému klášteru Moni Kapsa se šlo po silnici podél moře, ale moc brzo se nám rozjasnilo a osm kilometrů nám svítilo žhavé sluníčko do očí. V klášteře se podařilo mojí skoro puritánské manželce mravnostně rozhodit fousatého mnicha, ani jeden z nás si neuvědomil nevhodnost turistických kalhot, lehce odhalujících kolena. Místo zodpovězení dotazu na cestu zuřivě utekl, museli jsme si poradit sami. Kaňon byl impozantní, podobné výjevy, jako v tom prvním, ale vše ve větším, jen voda tentokrát chyběla. Alena, která moc neumí současně trpět a radovat se, neskrývala nepochopení pro moje nadšení. Asi v půli cesty unikátní strží jsem si všiml, jak si něco pro sebe drmolí, voňavý závan vánku mi donesl k uchu slůvko "idiot", pravá chvíle pro lásku. Kaňon končil pod vesničkou Perivolakia, tam nás ještě čekaly dvě hodinky po silničce proti odpolednímu sluníčku s výhledy na naše pobřeží. Při podvečerním plážování se už Alena smála mým vtipům, u vynikající večeře si už nic nebrblala a její hladivý pohled vzbuzoval naději.
Skoro každý další den jsem prozkoumával všechny pěšky dostupné kouty, navštívil jsem vesničku Agios Stefanos, díru do země nad Pefki, honosně nazývanou jeskyně, při bloudění jsem si jednou trošku musel vzpomenout na své horolezecké chvilky v mládí. Do Perivolakie jsem se ještě jednou vrátil opačným směrem, doufaje v autostop, ale marně.

Kdo by chtěl podrobnější informace, napište mně, loučím se heslem "Život nejsou jen Himaláje !"



© Vít Chlumecký