Minulý rok jsem se úspěšně vymlouval na nedávný infarkt, ale protože jsem potom zdolal v Julkách hory Babu i Kepu v jednom dni,
což se před tím povedlo snad jen Messnerovi, byl jsem označen za simulanta a musel jsem letos zase k moři.
Ale nebylo to špatné. Bali na severním pobřeží Kréty je poměrně blízko všeho, co jsem chtěl ještě v životě vidět.
Minojský starověký palác Knossos, nejvyšší krétskou horu Psiloritis a hlavně perlu řeckých ostrovů Santorini.
Byla to prý poslední dovolená bez vnoučat, toho jsme museli využít.
Alena se rozhodla, že mě nenechá jít do hor samotného, vyjeli jsme vypůjčeným autíčkem Suzuki Vitara ještě za tmy,
přejeli několik neoznačených odboček z autostrády, dlouho bloudili, a místo v šest jsme vyráželi z parkoviště Analipsis nad Anogiou v osm.
Bylo už vedro a při každém z prvních kroků mně v zádech ošklivě bodalo.
Když po chvilce Alena začala poloplačlivým, polovzteklým tónem naznačovat, že to asi nezvládne,
chtěl jsem jí padnout kolem krku, odprosit, poplakat si, odjet zpátky a zapít někde naši neschopnost a stáří,
ale nahlas jsem řekl, že je na vzdávání ještě moc brzo.
Zpátky jsme to otočili až z vrcholu nejvyšší krétské hory Psiloritis po necelých pěti hodinách nepřetržitého výstupu,
po cestě nahoru už foukal svěží větřík, nad námi plachtili orlosupi,
na svazích se pásly ovečky a kozičky a 1200m převýšení nás ani moc nevyčerpalo.
Potkali jsme celkem pět lidí, cesta byla slušně značená místy barevnými značkami, místy kamennými mužíky,
ale za špatného počasí by se dalo lehce zabloudit.
Z vrcholu od kaple jsme viděli pohoří Dikti a Lefka ori, Libyjské i Krétské moře, ale vše bylo v oparu,
nebylo zdaleka tak hezky vidět jako před šesti roky.
Alena měla obrovskou radost, že to zvládla, na to, že s vyššími horami začala teprve před čtyřmi roky, je dobrá.
Teprve cesta dolů nás vyčerpala a pivo v Bali jen zasyčelo.
Další dny jsme viděli záliv Mirabello s opevněným ostrovem Spinalonga na východě ostrova, v Heraklionu mořské akvárium a bájný Knossos a na západě nejhezčí pláž Elafonisi.
Ani už nevím kolik přitom padlo piv, když jsme to všechno probírali v taverně s novým kamarádem sportovcem Jardou, kterého dobré duše přejmenovaly na Kejklíře. Ten svojí výřečnou češtinou dokázal rozesmát nejen nás krajany, ale i řecké číšníky a rakouské spolurekreantky.
Na skvostný ostrov Santorini se plulo rychlolodí a plavba trvala dvě a půl hodiny. V půli cesty to začalo trochu houpat a slabší povahy ochotně přijímaly stewardkou nabízené pytlíky a za chvíli je naplněné odevzdávaly. Možná, že právě toho se Alena bála a poslala mě samotného. Z dálky jsem měl pocit, že na hřebenech ostrovních kopců je sníh, málem jsem se zesměšnil připravenou otázkou na toto téma, ale naštěstí mně ještě dřív došlo, že to je to, kvůli čemu tam jedem.
Městečka z bílých domečků, kostelíků, taverniček a obchůdků. Bílá byla jen místy s citem doplněná okrovou a modrou. Stavbičky byly protkány kouzelnými uličkami, schůdky, vrátky, terasami, bazény a záhony s různobarevnými květy. To, co známe z fotografií je tam i ve skutečnosti, není divu, že nás tam byly davy.
Vždycky, když jsem Aleně mazal záda, iniciativně jsem vypomohl i vepředu, pohoršlivě mě napomínala, že tam si dosáhne sama, ale když jsem po návratu z výletu jednou zapomněl, vzniklo podezření, že jsem se zamiloval do dlouhonohé krasavice, delegátky Lenky, což byla trošku pravda, ale tajně a sebekriticky, jen na vzdálenost hodnou teleobjektivu.
Určitě ji na pár fotkách nepřehlédnete. Mmmmmmmm..... a to Santorini k tomu....