Napřed vám musím říct, jak to vlastně vzniklo. S kamarádem Jirkou Matějíčkem jsme podnikali různé akce do slovenských hor, lehčí lezení v Tatrách a hlavně toulání s batohem na zádech. Oba jsme tíhli spíš k takovému romantickému pojetí toulek, nikdo z nás není tak ambiciozní typ, aby dobýval vrcholy za každou cenu, máme rádi krásné výhledy, přírodu a toužili jsme poznat kraje nedotčené civilizací. Jednou jsme něco oslavovali u Matějíčků v bytě, manželky šly už spát a my jsme s Jirkou museli dopít flašku koňaku, aby se nezkazila. Samozřejmě, že jsme si povídali hlavně o horách, a kolem čtvrté ráno rozhodl Jirka, který není zvyklý moc pít, že podnikneme expedici do sibiřských hor, někam k Bajkalu. Má v Irkutsku dobrého známého ze služebních styků, napíše mu a požádá ho o pozvání, které je nutné kvůli vízu. Druhý den jsme se potkali na chodbě, Jirka se chystal s malým Jiříčkem na procházku a nepůsobil ještě nejbystřejším dojmem. Pochválil jsem ho za včerejší dobrý nápad a vyjádřil nadšení, že mě hodlá vzít s sebou. Chvíli na mě nechápavě zíral, pak mu začalo pomalu docházet o čem mluvím a nějak už mu bylo blbý to brát zpátky, takže jsme za půl roku, v polovině července 1990, opravdu jeli.

Bylo to sice trošku jinak, než jsme si původně představovali, pozvání nepřišlo, ale Jirka sehnal kontakty na jakousi bratislavskou expediční společnost, která nás vzala s sebou do sibiřského pohoří Kodar, vysokého kolem tří tisíc metrů, asi sedm set kilometrů severovýchodně od Bajkalu. Podle původního plánu jsme měli letět samostatně do Moskvy, společně do velkého sibiřského města Čita, menším letadlem do města Čara na bajkalskoamurské magistrále, které je východiskem do našich hor, tam jsme se měli měsíc toulat, zpátky vlakem a lodí do Irkutsku, letadlem do Moskvy a domů. Na poslední chvíli nám oznámili zkrácení akce o týden. Měli jsme už s Jirkou zajištěné zpáteční letenky z Moskvy, podepsané propustky od manželek a tak jsme se rozhodli, že si zorganizujeme samostatný týden v blízkosti Irkutsku, ve Východních Sajanech. Po organizátorech jsme chtěli zajistit letenky z Irkutsku do Moskvy v původním termínu, což samozřejmě popletli, věc se řešila až na poslední chvíli a my jsme celý měsíc v horách trnuli, jestli to klapne.

První menší problém nastal v Čitě. Na letišti jsme zjistili, že pravidelné linky do Čary byly zrušeny a náš moskevský vůdce Vadim navrhl náhradní trasu vlakem. Museli bychom objíždět půl Sibiře a trvalo by to několik dní. Zkušení chlapci ze Slovenska se s tím nesmířili, navštívili ředitele letiště a ukecali ho aby nás vzali poštovním letadlem. Byl to nádherný zážitek, Andula letěla poměrně nízko, takže bylo pořád na co koukat. Za celý sedmisetkilometrový let jsme neviděli nikde pod námi známky civilizace. Při přistávání s námi zakroužili nad unikátní přírodní zvláštností, pouští Čarskie piesky. Je to plocha asi sto kilometrů čtverečních, pokrytá navátým pískem, s obrovskými dunami, s ostrůvky vegetace a klikatícími se potůčky.

Utábořili jsme se u široké řeky Čary, kousek za starým městem. Ulice byly velmi prašné, protože zde prý už dva měsíce nepršelo. Poprosili jsme u jednoho domku o pitnou vodu. Nabrali nám ji z rezavého sudu, který stál stejně jako u ostatních domů na ulici před vrátky. Ulicí právě projížděl cisternový vůz , doplňoval sudy a hned do nich pořádně naprášil. Později jsme ho viděli nabírat vodu kousek od našeho tábořiště z řeky. Potřebovali jsme se přesunout do centra Kodaru, do místa nazývaného Báza, které bylo dobrým východiskem pro další tůry. Pěšky by to znamenalo dva dny nezáživného pochodu tajgou a tak šikovní kolegové zajistili „taxi“. Byl to náklaďák Ural, se spotřebou litr na kilometr, ale vysloužil si i s šoférem náš obdiv. Nikdy bych před tím nevěřil, co se dá s takovým autem všechno projet. Na půli cesty jsme nabrali ještě skupinu horalů z Irkutsku. Stáli jsme všichni na korbě a pevně se drželi sajtny, větve stromů nám rozbíjely klouby prstů, ale pustit jsme se nemohli. Skáceli bychom se jako domino a vysypali se do tajgy, šofér by na to přišel určitě až na Bázi. Po několikahodinové dobrodružné jízdě to už dál opravdu nešlo a pokračovali jsme po svých. Zkušení Rusové nám natáhli přes dravou ledovcovou řeku lano a pomohli všem přetahat batohy, protože brodění bylo o hubu i bez nich. Na pár hodin jsme si „odskočili“ do bývalého Stalinova koncentráku vysoko v horách. Zbyly tam ještě polozbořené dřevěné chatrče, strážní věže, hromady rezavých plechovek a na stožáru vlál kus rudého hadru, jako odstrašující symbol rozpadajícího se impéria. Bezstarostně jsme popíjeli vodu z potůčků, teprve později nám bylo vysvětleno, že jsme to neměli dělat, těžil se tady prý uran a voda byla stále radioaktivní. Utábořili jsme se u staré chatrče, co tady zbyla po dávné geologické výpravě, abychom odtud mohli pár dní podnikat hvězdicové výpravy nalehko. Tady jsme ještě sem tam někdy potkali další turisty, Báza byla totiž centrum celého Kodaru. Byli jsme jako u vytržení. Prolézali jsme krajinou bez cest, šlapali v rododendronech, brodili horské toky bez mostů, zdolávali menší ledovce a z průsmyků shlíželi nedohledné pohoří bez lanovek , chat a lidí. Na jedné z tůr jsme se potkali s našimi známými z korby náklaďáku. Teprve teď jsme pochopili, proč mají na kříži kus něčeho jako karimatka, gumou staženého k tělu. Chrání jím to záda před ofouknutím, při odpočinku si to jen stáhnou pod zadek a místo sestupů dlouhými sněhovými žlaby na tom sjíždějí jako na pekáči.

Pozornost všech vzbuzoval náš stan. Ne, že bychom neměli doma nějaký normální, ale zdál se nám moc těžký a tak jsem narychlo s pomocí Aleny spíchl lehčí. Byl ze starší pogumované tkaniny, jen čela byly z normální látky, jeho výška byla třičtvrtě metru ve hlavě a čtyřicet centimetrů v nohách, karimatky jsme museli trochu zkrátit a zúžit, aby se tam obě vešly. Vážil sice jen kilo a půl, ale batohy jsme měli v noci venku v igeliťácích. A trochu do něj, nevím kudy, teklo. Později jsme zatékání omezili výztužemi z prutů, ale když pršelo několik dní, začínalo to být napínavé. Naštěstí vždycky, když už hrozily noci v promáčených spacácích, vysvitlo sluníčko. Asi šestý den jsem dostal hrozný průjem. Nemohl jsem to pochopit, všude okolo bylo naprosto čisto, voda křišťálová a jídlo výhradně z vlastního, nebo Jirkova batohu. Ne a ne na to přijít a nelepšilo se to. A ke všemu jakýsi zvláštní druh sentimentality. Vždycky když jsem si ulevoval, vzpomněl jsem si na děti, jak byly ještě malinké. Už jste někdy slyšeli, co v mozku vyvolává dávné vzpomínky? Jsou to prý různé hmatové vjemy, pohledy, zvuky, ale hlavně vůně. Při bůh ví kolikátém ulevování mi konečně došlo. Typická vůně podělaných plenek po konzumaci sunaru . Protože jsme věděli, že budeme měsíc žít jen z toho, co si poneseme na zádech, snažili jsme si vzít potraviny co nejvýživnější a zároveň co nejlehčí. Mezi ně patřilo i sušené mléko – sunar. Stačilo ho vyřadit z jídelníčku a bylo po problémech.

Jídlo jsme si připravovali střídavě z mého a Jirkova batohu. Dny, kdy se jedlo od Jirky, mně moc nechutnalo. Ne, že bych snad nosil nějaké speciální pamlsky, ale Jirka měl na starosti benzinový vařič a jídlo se nepodařilo uchránit před načichnutím. Hlavním pokrmem byly ovesné vločky, které se dávaly do polévek, jedly se se salámem a také na sladko s cukrem, nebo s grankem , sušené ovoce, hlavně hrozinky, čokoláda. Neuvěřitelnou rozkoš nám způsobil na konci naší pouti nález planého angreštu, ačkoliv jsme byli v časové tísni, nemohli jsme se od něj odtrhnout. Ale to jsem trochu předběhl. Z Bázy jsme se přesunuli k ledovci Murzilka, pod sedlo Medvěžij. Tábor jsme postavili na břehu kouzelných jezer, v místech, kde jsme se měli rozdělit. Asi polovina se vydávala k nejvyšší hoře pohoří „Pik BAM“ a my ostatní na asi dvanáctidenní okruh kolem ní. Ráno jsme se probudili, kolem nás všude bílo a na jezerech souvislá vrstva ledu. Někteří se museli vrátit na Bázu, aby se usušili a zahřáli, my otrlejší jsme podnikli pár horolezeckých pokusů, ale skončili jsme s nimi brzo, terén byl lámavý a skály nenabízely skoro žádné možnosti zajištění. Navečer jsem trošku riskantně zkoumal malý ledovec. Ve chvíli, kdy jsem byl v ledovém labyrintu, plném malých séraků a trhlin se zlověstně hučící vodou, jsem zjistil, že nevím jak zpátky. Dostal jsem šílený strach. Kdyby se se mnou něco propadlo, už by mě nikdo nikdy neviděl. Byl jsem moc rád, když jsem se z hučícího bludiště vymotal a už jsem se bez navázání na ledovec nikdy nepustil. Na začátku našeho nádherného okruhu jsme museli překonat obrovskou překážku. Sovětští ortodoxní ochránci přírody se totiž rozhodli, že do této oblasti nikoho nepustí, zdůvodňovali to velkým množstvím požárů a bůh ví čím ještě a my jsme věděli, že musíme projít kolem jejich dvou stanů. Nebyli jsme si jistí, jestli se nám podaří je ukecat, ale naštěstí dívka v prvním stanu vůbec nebyla a nechala se nachytat až v druhém, asi o pět kilometrů dál, se starším fousáčem. Ten s námi prohodil pár vlídných slov, ale když jsme se s ním rozloučili jen dvěma tabulkami čokolády a podáním ruky, díval se za námi trochu zklamaně. Později jsme se dozvěděli, že mu Fero z druhé skupiny, když se setkali na Báze, slíbil zaplacení jakéhosi poplatku a nám to zapomněl říct. Od té doby jsme dvanáct dní nikoho nepotkali. Pohledy na všechny strany připomínaly chvílemi fotografie z Yossemit, chvílemi z Alp, nebo Dolomitů, s tím rozdílem, že jsme věděli, kam jen dohlédneme, že není ani silnice, ani cesta, ani chata, ani človíček. Velkým zážitkem byl unikátní ledovec Preobraženskovo, ne svou velikostí, ale tvarem. Vyplňoval nejen údolí, ale pokrýval i sedlo a nižší vrchol. Zapomněl jsem se zmínit o jedné nepříjemnosti. Od začátku naší pouti nás pronásledovaly hejna velmi nepříjemných mušek, které se v důsledku dlouhotrvajícího sucha v širokém dalekém okolí přemnožily. V duchu jsem děkoval Aleně, že mi doma nabídla svůj klobouček se síťkou, který používala proti komárům při sbírání borůvek. Chtěl jsem ho odmítnout, protože v horách nikdy nic takového nelítalo, ale kvůli tajze jsem ho přibalil. Měli jsme je na hlavě skoro pořád, i v průsmycích a na vrcholech. Při jednom odpočinku, kdy byly mušky obzvláště útočné, ztratil Marcel nervy a hystericky naříkal, proč jenom ty bestie tady musí být. V klidu jsem mu švejkovsky vysvětlil, že tady zákonitě být musí, protože kdyby tady nebyly, samým blahem bychom se podělali. Musel uznat, že je to pravda. Vadim naplánoval během trasy dva odpočinkové dny. My s Jirkou jsme se ale nedokázali válet a dělali jsme nalehko docela hodnotné tůry. Jednou jsme vylezli do průsmyku, který měl dlouhý název: „Průsmyk čtyřiceti let sovětského Lotyšska“. Byla to trasa nádhernou divokou scenérií, měli jsme radost a po návratu jsme se Vadimovi chlubili. Místo „sovětského Lotyšska“ jsem mu omylem řekl „svobodného Lotyšska“. Bylo to v době, kdy se Lotyšsko pokusilo osamostatnit, ale Rusové mu to vojensky zatrhli. Vadim se podíval podezíravě, jestli to nebylo schválně, ale pak se smál a říkal, že by to mohlo být jenom tak „čtyřiceti -dnů- svobodného Lotyšska.“ Rozhodli jsme se zdolat v mapě nepojmenovaný vrchol, podle ostatních výškových kót odhadem asi 2800 m vysoký, na první pohled snadno dostupný. Vybrali jsme s Jirkou směr výstupu a doufali, že ostatní nás budou následovat, ti ale volali, abychom se vrátili, že se půjde jinudy. Zařvali jsme, že už se nevracíme a dali si sraz na vrcholu. Pravda, nebyli jsme si tak úplně jistí správností naší varianty, a proto jsme se snažili sebou hodit. Po tříhodinovém výstupu jsme stáli na vrcholu. Nikde nebyly známky nějaké návštěvy před námi. Hora byla jedna z nejvyšších v celé oblasti, takže poskytovala výhledy ve všech směrech. Vzduch je zde neobyčejně čistý a vidět bylo neuvěřitelně daleko. Všude jenom hory, bystřiny, jezera, skály s rudými lišejníky, bílé ledovce, hluboko v údolí sem tam nějaký modřín a zase hory a hory. Bylo poměrně teplo, vítr vál jen tak pro radost, takže nám nedělalo problémy čekat na ostatní. Poobědvali jsme tatranku a rozinky a nemohli jsme se vynadívat. Víc jak po hodině jsme se odhodlali k sestupu, protože kamarádi stále nepřicházeli. Potkali jsme je až po půl hodině v sedle pod vrcholem. Uznali, že naše varianta výstupu byla podstatně jednodušší. Čekal nás poslední přechod hřebene v Kodaru a potom už jen dolů, z druhé strany k Báze.

V průsmyku jsme měli radost, že po osmnácti únavných dnech budeme už jenom sestupovat. Jakoby se v nás všech cosi vypnulo, pozornost se zhoršila a teprve několik hrůzostrašných držkopádů se šťastným koncem, nás upozornilo, že ještě není vyhráno a odpočívali jsme až v naší Čarské poušti, kam nás přivezl zase starý známý náklaďák. Před tím jsme se potkali s partou ruských horalů a strávili s nimi příjemný večer. Střídali jsme se o polorozpadlou kytaru bez jedné struny. Sibiřští vlci hráli mollové gerojské písně o dobyvatelích hor, hlavně od Vysockého a neskrývali svoje pohrdání našimi sladkými trempárnami. Setkali jsme se s druhou částí naší výpravy, z nichž tři lezci zdolali nejvyšší horu našeho pohoří Pik BAM. Jeden z nich potom prý přišel při brodění o batoh, plný fotoaparátů, kamer a dalších drahých věcí. Litovali jsme ho, nabízeli pomoc, ale poškozený skromně s úsměvem odmítal. Později jsme se dozvěděli, že to byla jen finta na pojišťovnu.

Celý den jsme odpočívali v oázách poušti Čarskie pieski u vyvěrajících pramenů mezi dunami. Večer jsme už stáli na peróně nádraží v Nové Čaře a pohledem se loučili s ozářenou kulisou Kodaru. Na chvíli jsem se zamyslel a zapomněl, kde se nacházím, pohled mi připomínal Vysoké Tatry z popradského nádraží a po procitnutí bylo zvláštní zjištění, že jsem někde o osm tisíc kilometrů východněji. Dvoudenní cesta spacím vagónem do Severobajkalsku byla celkem nudná, vidět byly jen lesy, často poničené od požárů a zdevastované okolí trati, tak jak je tam budovatelé BAM zanechali. V jedné chvíli bylo podle pomalé rychlosti vlaku zřejmé, že jedeme dlouho do kopce. Lokomotivy táhly vagóny v obrovských serpentinách, vlak zdolával převýšení asi osm set metrů a my jsme s úžasem pozorovali, že po hodinové jízdě vidíme zase naši trať padesát metrů pod námi. Dozvěděli jsme se, že v tomto místě se už deset let Rusové snaží prokopat tunel a protože se to ve věčně zmrzlé zemi nedaří a celá BAM je už hotová, museli zbudovat tento serpentinový úsek přes pohoří víc jak tisíc metrů vysoké. Severobajkalsk je poměrně rušné město, v obchodech bylo k dostání jen mléko, toho jsme se báli a tak nás potěšilo objevení poměrně slušně zásobené cukrárny. Naprali jsme se dortů a kafe, až některým z nás bylo, po dlouhé době živoření, těžko. Střídavý tok lidiček v rušné ulici se najednou, jakoby ovlivněn neznámým magnetickým polem, změnil ve stejnosměrný. Nevěřícně jsme zírali, jak všichni zrychleným krokem postupují hlavní třídou směrem ven z města. Napadlo nás, jestli nebyla vyhlášena evakuace. Unášeni davem a zvědavostí jsme se pomalu dostávali k vysvětlení záhady. Z průvodu se za chvíli stala pomalu postupující fronta a v protisměru se trousily šťastné postavičky s láhvemi vodky v kapsách sak. Najednou se frontou rozlehlo zahučení a zástup se začal rozcházet. Vodka došla. Někteří zklamaně zírali dopředu a nechtěli se smířit s krutou pravdou, ale po chvíli už průvod smutně postupoval opačným směrem, do centra.

Jezero Bajkal nás zprvu zklamalo. Voda u přístaviště motorových rychlolodí byla poměrně špinavá a pobřeží plné nečistot. Ale sotva loď vyplula, bylo to jiný kafe. Nádherné pobřeží po obou stranách, nedotčené lidskou nohou, kýčovitá zeleň strání a tajgy, místy skály nad průzračnou vodou a nad nimi panenské hory. Plavba do Irkutsku trvala od rána do večera a stále bylo na co se dívat. V Irkutsku jsme přenocovali na zemi v klubovně místního horolezeckého oddílu, ráno jsme se rozloučili s odlétajícími do Moskvy a zůstali sami dva. Ještě v Kodaru nám naši irkutští přátelé radili jak se dostat do Sajan. Toto pohoří už bylo v pásmu hranic s Mongolskem a do autobusu Irkutsk – lázně Aršan nikoho nepustili bez propustky. Obejít se to dalo jízdou vlakem do Sljudanky a tam už se propustky v autobusech nekontrolovaly. Naivní Jirka, vybavený dobrou ruštinou, se rozhodl, že si propustky vyřídíme. Marně jsem ho upozorňoval, že jsme v Rusku. V jakési cestovní agentuře ho odkázali na policii a ta se začala zajímat, co tam vlastně sami děláme. Podle jejich pravidel bychom se tam vůbec neměli vyskytovat bez místního doprovodu, Jirka honem odvrátil naše zatčení odkazem na místní klub a dozvěděl se, že teoreticky by nám mohli naši místní přátelé propustku vyřídit, ale tak do deseti dnů. To už jsme měli odlétat z Moskvy domů, a tak jsme využili původní radu a cestovali přes Sljudanku, bez propustek. Před Aršanem nastoupil do autobusu jakýsi uniformovaný chlapík a začal vepředu cosi kontrolovat. Naštěstí se k nám už nedostal a autobus nás vysadil na konečné. Jirku po našem krátkém pobytu v civilizaci něco strašně prohnalo, tak se hned ztratil a ke mně přistoupil mladíček burjatského zjevu v polobotkách a žádal po mně „kártu“. „Na co, ty veksláku, potřebuješ mapu?“, povídám si v duchu a nahlas říkám: „U meňjá kárta nět“. „Kak bez kárty“, dlouho nemohl pochopit, já mu těžkopádně vysvětloval, že to nějak musíme zvládnout a jak tak gestikuluji, vidím, že má v ruce průsvitnou igelitku a v ní sešit s nadpisem KSS. A to už jsem věděl, co to znamená. „Kontrólno spasitělnaja služba.“ Tato organizace má na starosti evidenci pohybu turistů v horách. Mladík po mně nechtěl mapu, ale tak zvanou „maršrutnuju kártu“, kterou by každý horal měl mít vystavenou od svého úřadu pro horské čundrování. Měl hroznou radost, že už jsem konečně pochopil, co ode mne chce, ale přešla ho, když zjistil, že ani tuto „kártu“ nemám. Mezitím se Jirka vrátil a společně jsme ho přesvědčili, ať tuto zapeklitou situaci, s prvními cizinci ve svém životě, hodí za hlavu. Museli jsme mu slíbit, že mu po skončení tůry pošleme telegram s textem „maršrut akónčen“ a na oplátku on slíbil, že nám zajistí zpáteční místenky do Irkutsku. Na naši námitku, že ukončení naší tůry uvidí na vlastní oči, se trošku zastyděl, ale trval na tom, že to musí mít písemně.

Večer jsme strávili u ohně s partou nových ruských kamarádů, jejich „rukovodítěl“ nám načrtl nákres naší týdenní cesty a druhý den jsme se dostali přes vysoký hřeben k nádherné peřejovité řece Kitoj. Tady s námi nocovala podivná skupina. Muži, ženy, mladí, starší, někteří zjevně zkušení horalé, jiní ani neuměli postavit stan. Nataša z Leningradu nám vysvětlila, jak se vlastně v Rusku chodí po horách. V katalogu jakéhosi ústředního úřadu vysokohorské turistiky si člověk vybere „maršrut“, zaplatí poplatek a přijede do východiska pochodu. Tam se mu představí jejich „rukovodítěl“, rozdá stany, kotlíky a spacáky a parta lidí, z nejrůznějších koutů Ruska se vydává do hor. Někteří jsou zkušení a zdatní, jiní je zdržují a bojí se výšek, navzájem si pomáhají a příští rok si vyberou zase jinou trasu. V průsmycích jsou kovové schránky a v nich skupina najde zápis předchozí výpravy na tiskopise, vezme jej s sebou a ve schránce zanechá svůj. V civilizaci potom vybrané zápisy odešlou na ústřední „maršrutnyj“ úřad, jako potvrzení, že tam skupina opravdu byla a počítače každému členu za to připíší body, podle kterých jsou přidělovány výkonnostní třídy a tituly mistrů sportu. Cesta podél Kitoje, byla poměrně frekventovaná, potkávali jsme denně tak dvě, tři výpravy, které putovaly od známých léčivých pramenů Šumak. U nádherného závěsného mostu jsme se museli od této cesty odpojit a dál už jsme zase nepotkali živáčka, až kousek před Aršanem. Podle našeho náčrtu nebylo lehké se orientovat, takže jsme si celou cestu nebyli jistí, jestli chytíme náš autobus a letadlo. Naše pouť vedla chvílemi po uzounkých stezečkách, u kterých nebylo zřejmé, jestli jsou od horalů, nebo od zvěře, ale většinou volným terénem, takže jsme se párkrát dostali i do sporu, kudy jít. Při obcházení jednoho hlubokého kaňonu jsme narazili na stráň posetou desítkami krásných křemenáčů, vzpomněl jsem si na Alenu, která je vášnivá houbařka, ale nám tady nebyly k ničemu, hrozilo brzké setmění a nikde místečko k ulehnutí. Po krkolomném sestupu na dno kaňonu jsme stáli před nutností zdolat bezejmenný divoký přítok řeky Biljuty. Litovali jsme, že lano zůstalo v Irkutsku, moc by se nám hodilo. Nejprudší část toku byla sice překlenuta spadlým kmenem z protější skalní stěny, ale další postup po skále byl nereálný. Jirka chtěl brodit, ale to jsem tvrdě zavrhl, nechtěl jsem skončit ve vodopádech kousek níž. Rozhodl jsem pro jediný trošku nadějný způsob. Po balvanech se dalo přeskákat ke kmenu, po něm po čtyřech šikmo nahoru a z dvou a půl metrové výšky s batohem na zádech seskočit na malinké rovnější místečko na druhém břehu. Jirka viděl, že se to povedlo a následoval mne. Teprve později nás napadlo, co by se asi dělo, kdyby některá noha nevydržela. Těžko říct , jestli by to neznamenalo smrt. Nechtěli jsme zůstat spát medvědům v noční cestě k vodě a za svitu už skomírající čelovky jsme dlouho hledali malinké místečko pro zalehnutí. Další den se nám podařilo dojít až těsně pod hřeben, který nás dělil od sestupu k našemu známému lázeňskému místu. Nabízely se tři varianty jeho přechodu, vybral jsem tu prostřední a nalehko se vyškrábal do sedla, abych se ujistil o její správnosti. Rozhled vypadal nadějně a tak se nám dobře usínalo.

Spánek ale nebyl nic moc, budily nás kamenné laviny, naštěstí jenom hlukem. Ve schránce v průsmyku jsme objevili tiskopis předcházející výpravy s datem víc jak měsíc starým. U idylického jezera uprostřed rododendronů , ve stínu nádherných cedrů jsme pojedli něco z posledního pytlíku ovesných vloček a zapili čistou vodou, ochucovací příkrmy už dávno došly. Rozhodovali jsme se kudy dál. Mohli jsme zachovat si výšku a postupovat nad kaňonem a nebo sestoupit k říčce a zkusit to korytem. Zvítězila druhá varianta a bylo to dobře. V cestě první varianty jsme později viděli nezdolatelné kolmé stometrové stěny. Navečer jsme dorazili k jurtě, obývané několika budhisty, z různých koutů Ruska. Sbírali v okolí léčivé byliny a zdálo se, že jsou odborníci na alternativní medicínu, přijali jsme pozvání a strávili s nimi zajímavý večer při čaji, po kterém jsme dlouho nemohli usnout a myšlenky se zdály daleko spořádanější, než obvykle. Ráno nás jeden z budhistů vedl tajgou k Aršanu. V nepřehledných místech se vždycky zastavil a zařval. Došlo nám, že je to kvůli medvědům a ptali jsme se, jestli je to nutné, že celý měsíc chodíme naprosto bezstarostně. Odpověděl, že taky takhle chodíval, do chvíle, kdy se nečekaně potkal s medvědicí a mláďaty a potom děkoval budhovi, že zůstal naživu. Další naše cestování proběhlo kupodivu bez větších zádrhelů, v Irkutsku jsme spali u Jirkova známého, ředitele Lesprojektu, tvrdil nám, že pozvání poslal, takže tenkrát patrně selhaly pošty. V letadle do Moskvy jsme byli jediní cizinci, na letišti Domodědovo nás nechali omylem vystoupit s domorodci, ale batohy podle předpisů vyložili v oddělení pro cizince. Běhali jsme dvě hodiny po letišti v protisměru jednosměrných výstupů, až jsme naše batohy náhodně uviděli, jakýsi zřízenec se snažil nám zabránit při jejich odnášení, ale nepochodil. Zařval jsem na něj, „počemů nám nikto něskazál, kdě náši bagáži?“ „Něznáju“, odpověděl ustrašeně a já na to „zděs bordel“, on asi nerozuměl a tak jsem se ještě zeptal: „Znáješ, štó éto bordel?“ „Něznáju“, on zase na to, a tak jsem to ukončil: „Éto zděs“, hodil jsem Jirkovi batoh na záda, popadl svůj a mazali jsme po ploše k východu. V Moskvě jsme přespali u Vadima a z Šeremetěva s československými aeroliniemi do Prahy. V letadle u plzeňského piva jsme se shodli, že mimo civilizaci bylo fantasticky, za pár hodin jsme už byli doma a tam nás zase měli chvíli rádi.

© Vít Chlumecký