Trošku se nám omrzely továrny na rekreaci z minulých let, byť přizdobené zajímavými výlety a zastesklo se nám po romantice řeckých ostrovů.
Na Kalymnos se musí lodí z Kosu, takže je cesta trošku delší, ale nebylo to tak zlé. Odlétali jsme 10.9. kolem páté ráno z Ruzyně a v poledne už
jsme při kafíčku z balkonu poslouchali hučení moře. Bylo to v hotelu Kantouni beach.
Nechci to pro tuto lokalitu, nebo období zevšeobecňovat, ale nám celých
čtrnáct dní moře poměrně velkými vlnami dopravovalo k pláži spoustu různého svinstva. Částečně to zachraňoval čistý bazén, to bylo zase ale pod moji důstojnost.
Po každém plavání v moři jsem se raději vysprchoval, což jsem nikdy dříve nedělal.
Svoji vášeň pro kopečky jsem naplňoval skoro každý den, někdy s Alenou, někdy sám.
Na moje nadšené prohlášení, že tak krásnou stezkou nad mořem jsem ještě nikdy nešel, Alena namítla, že ona jo, na Madeiře. Musel jsem to uznat, ale tam jsme museli
z hotelu cestovat daleko autobusem, a tady to bylo od něj jen pár kroků. Stezka se vinula skalnatým pobřežím asi sedm kilometrů, a končila na skále, pod níž se
ukrýval z pevniny nedostupný klášter. Moc takových cest po ostrově nebylo, dalo se někde i jít volným terénem, což jsem jednou trochu přehnal. Abych se nemusel
kilometry vracet, musel jsem si vzpomenout na svoje nevelké horolezecké zkušenosti z mládí a děkoval bohu, že se mnou nebyla Alena. Ta by mě před smrtí ještě zabila.
Až přijedete na Kalymnos s podobnými chodícími úmysly, nesnažte se jako my část trasy vzít po silnici. Jsou úzké, bez chodníků i v hlavním městě Pothii
a v obou směrech jedno vozidlo za druhým.
Hezký byl autobusový výlet do vesničky Emporio. Při procházce nad opuštěnými plážičkami Alenu trošku rozčílilo
asi stometrové zdolávání pichláčového svahu, díky mé navigační chybičce, ale láskyplnou náladu nám vrátila v taverně mladá veselá servírka, jejíž nestrojené
radostné nadšení pro věc, studené pivo a skvostné pochutnání by určitě rozveselily i uštvaného morouse.
Zdejší skály díky velkému tření a zajímavým tvarům už léta lákají
horolezce ze všech zemí světa, dokonce se zde konají i klimbingové festivaly. Mně taky někdy hlava sem tam klimbla.
V hotelu panovala družná nálada anglicky
mluvících plážových a barových rekreantů, do které jsme se neuměli zapojit. Slovíčka chyběla, ruce a nohy bolely a řeč těla už také není to ono.
Ale navečer na balkoně u vínečka, když už nebylo tak horko, nám bylo dobře i ve dvou.