Srdcař se říká člověku, který je zapálený pro věc a vykonává ji naplno, celým srdcem. Ale také se tak někdy označuje ten, kdo má srdce nemocné. V Julkách se mělo poprvé ukázat, jak se tyto dvě věci srovnají v jednom člověku. Dobrým vyrovnávacím článkem zde byla Ája, která moji vášeň pro kopečky rozumně tlumila, důsledně odmítala na mapě tečkované trasy a ráno poctivě kontrolovala moje užívání léků pro omezení tepové frekvence, abych jí pak v kopci neutekl. Už první chvilky v penzionu Triglav na konci vesnice Dovje nás nadchly. Majitel Marko se svojí dívkou Radkou, původem ze Psár u Jílového, nás česky přivítali a perfektně informovali o všech možnostech tůr a výletů, slíbili každodenní čerstvé předpovědi počasí a pozvali nás na večerní vesnické slavnosti. Účinkoval na nich ochotnický divadelní soubor, mužský pěvecký sbor zpíval několikahlasně slovinské lidové a k tanci vyhrávala kapela s prvky nápadně podobnými české dechovce. Nebýt rozumné Aleny, vstávali bychom druhý den asi později. Pohoří Karavanke leží na hranicích Rakouska a Slovinska. Pokořili jsme zde horu Babu a nejvyšší horu Kepu, celkové převýšení 1800m, skoro jako před infarktem. Šli jsme stezkou mezi vápencovými skalkami, polorozpadlými salašemi, bukovými lesy a květnatými loukami, s neustále se měnícím výhledem na Triglav a jeho sousedy, později mezi kravičkami a jejich lívanci, kde jsem pak ztratil cestičku a na Babu jsme se spíš doplazili. Alena mě za to chtěla zabít, a tak jsem jí musel na usmířenou upravit českou sprostonárodní.

Když jsem šel na půdu pro hrábě
viděl jsem tam dědka na bábě
když jsem šel na horu Baba
lezla tam za dědkem bába

Pak se uklidnila a cestou na Kepu se překonávala. Překonávala se i další dny, kdy jsme navštívili průsmyky Luknju a Konjski pod Triglavem a Kotův pod Jalovcem. Horší počasí nás donutilo k masňáckému výletu k jezeru Bled. Obešli jsme je pěšky, zatímco ostatní jeli vláčkem, nebo klusajícím koňským spřežením a za jízdy fotografovali scenérie, pro které já jsem se plazil v blátě. Nic bych za to nedal, že jejich výsledek byl povedenější. Soutěska Vintgar je také výletníky hodně navštěvovaná, prochází se zde skoro dva kilometry po dřevěných lávkách nad hučící řekou Radovnou a když se akce povede ještě před návalem davů, určitě stojí za to. Poslední večer nám Marko promítl pořad svých fotografií s hudbou a autentickými zvuky, nafotil je při svých toulkách v okolí obyčejným kompaktem. To by potom člověk dostal chuť jednak se vrátit i v jiných obdobích a taky hodit svoji těžkou zrcadlovku do strže. Náš týdenní program tady naprosto vyhovoval mojí neschopnosti a Alenině nezkušenosti, ale přijdou si zde na své i zkušení feratisté a nároční vysokohorští turisté. V porovnání s rakouskými a slovenskými horami jsme potkávali na tůrách o hodně míň lidí, příroda je zde divoká, kytky krásné a výhledy romantické. Těším se až v příštích létech Aleně zeslábne zrak a tečky na mapě jí splynou v čárku, že ještě stačíme navštívit to, co jsme si letos netroufli.



© Vít Chlumecký