V horách se většinou člověk zbaví všeho trápení a starostí, a když ještě vyjde počasí, má chvíli pocit, že takhle už to bude pořád. Odjezdy do nížin bývají smutné a horal si slibuje, že se letos ještě aspoň na chvilku vrátí, někdy se to povede, někdy ne, ale další rok se určitě něco podobného zopakuje. Ne všechny chvilky dole musí být ale nutně ztracené, krásné jsou například ty trávené při plánování nad mapami, nebo při prohlížení fotografií.
Alena, která podle rozložených map na mém stole vytušila, že mám zase nějaké spády, mě přemluvila, abych kejvnul na Rudovu nabídku volného místa v autě do Dolomitů. Nevím proč, nabyla přesvědčení, že to pro mě bude bezpečnější, než kdybych jel sám. Zprvu jsem odmítal při výčtu ostatních nadupaných feratistů, ale konečného rozhodnutí jsem pak nelitoval. Program se dal skloubit, vždycky jsem si dokázal vymyslet nějakou krásnou "ústupovku", spokojenost byla na všech stranách. Tre Cime byly podle předpokladu v obležení davů, ale i tady jsme si našli klidnější trasy. Druhý den ve skupině Cadini, kousek nad chatou Fonda Savio, jsme si střihli kratší, ale pěknou feratku na jeden z nejvyšších kopečků, z kterého pak byl jedinečný výhled na všechny strany, byla místy vzdušnější, ale dobře zajištěná, na náš vkus bylo moc žebříků. Třetí den jsme se rozdělili u jezera Sorapiss, kluci doleva na méně navštěvovanou feratu s dobrodružným sestupem, a já doprava přes dvě sedýlka do sedla Tre Croci, nádhernou, takřka pustou stezkou s pěknými výhledy k naší základně u jezera Misurina. Znovu jsem všem musel zopakovat svůj starý poznatek. Dolomity - tvarově a barevně nejkrásnější hory v Evropě.
Sotva jsem se doma ohřál, bodl Robert namátkově prst do mapy Rakouska a dal Lence za úkol vyžhavit na internetu nějaké ubytování.
Našla cosi od prstu dost daleko, asi 30 kiláků před Innsbruckem, ale už první dojem z mapy byl nadějný a obrázky na internetu už v nás vyvolávaly nadšení.
Předpověď počasí ne. Z monitoru se na nás mračily mraky s kapkami, nebýt našeho závazného objednání noclehu, myslím, že by nikdo nejel.
První příjemné překvápko byl penzion Margreiter ve Steinbergu am Rofan, velmi solidní ubytování za cenu srovnatelnou s Českem.
Zmokli jsme jen dvě hodinky výstupu prvního dne na Vorderunnütz. Na vrcholu už byly mraky roztrhané, nádherné výhledy k jezeru Achensee, skupině Rofangebirge
a k našemu zítřejšímu cíli Guffertspitze. Na něm bylo naprosto nádherně, nebylo človíčka, který by si neliboval, piva večer v hospůdce jen zasyčela, hospodskému jsem připomínal
jakéhosi slavného horolezce, takže jsme se kolem toho hezky zasmáli. Třetí den jsme se rozdělili na vyznavače a odpůrce lanovek, ti vyznavači se dostali na jedny z nejvyšších vrcholků
Rofangebirge a potom se nám posmívali, že jsme byli "jen" u jezera Zirainersee. Poslední den jsme někteří přehodnotili svoje zásady a vyjeli lanovkou do mraků. Po pár metrech
pěšího stoupání už jsme byli nad nimi, jen nás osm a hory. Teprve na nejvyšší hoře Hochiss jsme začali potkávat lidi přicházející z druhé strany. Dobírání kamarádů z mého odporu k
lanovkám jsem nesl statečně, ale teď už jsem se rozhodl sebekriticky přiznat: Nebýt lanovky, neviděli bychom rozbouřené mořské vlny z mraků, ostrůvky vykukujících vrcholků,
rozzářené oči dívek okouzlených romantickými výjevy, neslyšeli cvakot závěrek a cinkání karabin, necítili blízkost nebe.
Při své třetí letošní alpské expedici jsem přestal nenávidět lanovky, viděl jsem mraky v údolí, zářící tečky na obloze dírou ze spacáku, nikdo si nestěžoval na moje chrápání, zažil jsem východy a západy slunce vysoko v horách, vyplašil desítky kamzíků, poznal českou chatařku Zuzanku, napravil si narušené sebevědomí na feratě, nikdo mě nehonil, na nikoho jsem nečekal. Byl jsem v Pekelných horách sám.