Zase jsem zatoužil po večerech a ránech vysoko v horách, výstupu na vrchol, na kterém ještě není živáčka, slastném pocitu blízkosti nebe, chvilkách, kdy myšlenky ruší jen ptáčci, motýli, větřík, cvakání fotozávěrky, nebo karabin. Zapomněl jsem, že to u mne vždy přináší také bolesti zad, kloubů, potíže s dechem, otlačeniny a puchýře, a tak jsem se jednoho dne zase ocitl s těžkým batohem mezi skalami. Občasný déšť časem pronikl do bot, náhradní ponožky zůstaly zapomenuty v autě, chvilky štěstí se střídaly s prochladáním a výčitkami, kam se to na starý kolena ženu. Neříkám, že se mně někdy nezasteskne po nějakých spřízněných duších, ale málokteré jsou ochotny nést těžký batoh, bivakovat na kopci při nejistém počasí, nevědět, kdy se pojede a kdy vrací, čekat na vysíleného dědka a jíst a pít bůh ví jak. Nocleh těsně pod hřebenem mezi horami Kleiner Buchstein a Tieflmauer byl skrovný, jednolůžák - místo pro druhého by se těžko našlo. Posledním sluníčkem ozářená věž Tieflmauera se z této strany zdála nezdolatelná, usínání s velkolepými výhledy, bylo plné nejistých plánů na zítřek. Vyždímané ponožky jsem si vzal do spacáku, aby ráno aspoň nebyly zmrzlé. Zaspal jsem ty první ranní červánky, sluníčko už rozehřívalo jinovatku, a já věděl, že teď už své výpravy nezalituju. Už za tyhle první ranní chvilky to všechno stálo. Desítky udivených kamzíků musely svoji pravidelnou cestu kvůli mně změnit, liška vzala roha, než jsem stačil sáhnout po foťáku, kytičky jsem fotil jako o život, na displeji fotky vypadaly geniálně, doma na monitoru už ne. Podle Norů mělo být ještě dopoledne zamračeno, zřejmě se spletl jejich počítač, vlasně ne, předpověď byla pro vesnici dole, a ta byla opravdu v mracích. Chtěl jsem si zapnout mobil a podívat se kolik je hodin, ale lenost namítala "na co?". U rozcestí na feratu Teufelsteig jsem nezaváhal, to bych si pak nikdy neodpustil. Úvazek s karabinkama byl potřeba, ve stěně občas bolely ruce, bylo třeba si dáchnout. Šutry od kamzíků lítaly hrozivě a přilba si hověla s ponožkama v autě. Kdo z vás by měl strach, že bude mít strach, doporučuju se před odjezdem do hor pohádat s manželkou. Proti hrozbě ztráty lásky je potom hrozba ztráty života legrace. Už jsem měl ten pocit v životě dvakrát, funguje to. Pocity na vrcholu nejdou slovy vyjádřit. Asi za půl hodiny přišla stejnou trasou jako já paní od Salzburgu, podle postavičky dvacetiletá, podle obličeje šedesáti. Vyfotila mě mým foťákem, svůj neměla, navrhl jsem, že její foto pošlu mailem, ale překvapila sdělením, že nemá internet. Glükliche frau, řekl jsem a myslel tím "šťastná to žena." Odešla lehčí normálkou a já asi za hodinku za ní. Potkal jsem ještě další tři lidi a to bylo za ty tři dny v horách vše.