Už léta zkouším bolesti léčit v horách. K doktorovi přece nemůžu přijít a říct, že mě bolí úplnně všechno.
To by mě poslal k psychiatrovi, a těch se bojím. Feraty na Drachenwand jsem se nebál, ale trošku jsem asi taky měl.
Nebyla pro mě až zas tak lehká jak všichni málem pohrdavě na internetu prohlašují. Poznal jsem, že není vhodná nejen pro začátečníky,
ale také pro nás konečníky. 
Na bivak kousek od vrcholu jsem dorazil z druhé strany a ráno nalehko dvě hodinky sestupoval k nástupu.
Ten jsem omylem přešel a tím se připravil o samotu ve skalách. Na startu jsem byl sice asi první, ale vzápětí jsem nechával předejít několik mladičkých dvojic.
Chlapci byli uvolnění, někteří i prohodili pár vlídných slov, ale dívky nervózně ignorovaly moje duchaplnosti a soustředíly se na své karabinky.
Začínal jsem mít pocit, že bolesti se tentokrát nevyléčí, sem tam píchlo v zádech a docházel dech, žádná hospoda, vzdát už to nešlo.
Ve dvou třetinách výstupu je atraktivní most u někoho vzbuzující hrůzu, pro mě příjemné chvilkové odpočinutí před dlouhými takřka kolmými úseky.
Neviděl jsem důvod zapisovat se do vrcholové knížky umístěné před posledním polezeníčkem a byl jsem rád,
že poslední síly stačily ke šklebu nahrazujícímu úsměv při pozdravu na vrcholu.
Až Alena zase půjde do hor, přijdu s prosíkem, aby mě vzala sebou.