Český ráj 2005.

Konkurenční akce Tour de bier nás tentokrát oslabila o Jirku Vorla st., ale to bylo naše štěstí, určitě by nás v úzkých soutěskách, s kolem na zádech, zabil. Neměl k tomu daleko ani Radek, který se při tom všem vzorně staral o svoji novomanželku Annu, jedinou ženu našeho bláznivého cyklokrossu.

Když to ale mám vylíčit od začátku, Víťa nabádal jezdce k opatrnosti, všichni na něj hleděli jako na vola, padaly názory jako, že jsme snad všichni dospělí, což byla částečně pravda, co se věku týče, stoprocentně. Zdálo se, že jediný, kdo ho chápe, je jeho syn Roman, ten ale později několikrát spadl s kola, a když kvůli němu muselo zastavit policejní auto v protisměru, bylo jim naznačeno, ať si napřed udělají pořádek v rodině. Trasa naší jízdy začínala v Sedmihorkách, přes Hrubou Skálu jsme dojeli k poutnímu kostelíku Vyskeř, tam Radek málem přišel o Annu, která s Pepíčkem správně odbočila přímo na kopec. Ruda měl svůj stroj vybaven kompasem, každému nabízel určení severu, nikdo nechtěl, ale stejně nám ho neustále určoval. Kudy máme jet nám ale neukázal, a tak jsme se dostali před Drábskými světničkami do terénů nejen nesjízdných, ale i pěšky těžko zdolatelných. Rvali jsme se mezi skalami s koly na zádech krkolomnými stezkami nad hlubokými stržemi, vtípky nám lezly z úst křečovitěji než jindy, napjatě jsme za každou skálou čekali ochranáře s pokutovými bločky a teprve před hradem Kost z nás úzkost spadla.

Druhý den vedla trasa nádhernou přírodou s častými výhledy na známou zříceninu Trosky. Nejhezčí z nich byl z kopce před Rovenskem, Pavel jej ale propásl, protože nasadil svoje pověstné tempo, a jeho záda se nám na několik hodin ztratila. Bogan s Honzou ho za to tvrdě kritizovali, ostatním to bylo celkem jedno, a tak si ti dva spolu dlouho notovali, až se nakonec kvůli nějaké drobnosti zhádali jak psi mezi sebou. Skupiny se na chvíli setkaly v pěkné hospůdce, kde obsluhovala sympatická studentka, nikomu z nás se do sedla moc nechtělo. Na vrchu Kozákově se z nás jen lilo, a trochu jsme se styděli před svěžím padesátníkem v dobovém obleku na historickém obrovském jednokole, který nám byl dlouhou dobu v patách. Poslední den jsme pěšky prošli skalním městem k hradu Valdštejn a na cestě domů navštívili středověkou hospodu v Dětenicích. Byla stylově zařízená, na podlaze sláma, a dobově oděný personál nám tykal. Prsatá krčmářka se zeptala, co budem žrát a chlastat, otipla si vedoucího zájezdu, toho oslovovala sedláku, ostatní byli pro ni pacholci. Platili jsme v korunách, nebylo to lacinné, ale stálo to za to.

Poslední pivko jsme si dali tradičně v Jílovém na Sokolovně, krčmářka nám také tykala, a zdálo se, že má z našeho návratu radost. Zvláštností zájezdu bylo to, že Pepíček neudělal žádný průšvih.

© Vít Chlumecký