Španělsko 2014
Letos jsme se rozhodli pro změnu, Španělsko je cenově podobné jako naše oblíbené řecké ostrovy a pro mě bylo naprosto neznámé,
Andalusie už svým jménem lákající. Naše osvědčená cestovka nabízela samé větší hotely, smířil jsem se a vybral hotel Portomagno
v městečku Aguadulce blízko Almerie. Patří prý ke klidnějším a nad ním se vypíná hradba podhůří Siery Nevady, nejvyššího pohoří španělské pevniny.
All inclusive obnášelo denně: 1 panáka, 2 lahve vína, 3 jídla a 4 krásný kočky.
Vždycky jsem bytostně nesnášel organizované autobusové zájezdy k významným turistickým cílům, kde se horda masňáků s fotoaparáty vyřítí z autobusu,
vyposlechne si výklad, z kterého si za hodinku už nic nepamatuje, vypije pivo a jede stovky km dál.
I tentokrát jsem se stal jedním z nich, touha po vyhlášených historických a přírodních skvostech byla silnější, než hrdost horského tuláka.
Naše skvělá průvodkyně Míša nám zájezdy dokázala krásně zlidštit, bez nich bych neviděl úžasnou Alhabru v opěvované Granadě,
ani Mojacar, sopečné kopce a útesy v Cabo de Gata. Skvostné zážitky!
Pokus o zdolání skalnaté horské hradby nad naším městečkem skončil záhy, nedokázali jsme najít ani vhodný podchod pod dálnicí,
natož pak v děsném vedru hledat prostup vyprahlými skalami. Zklamání jsme si částečně vynahrazovali procházkami podél pobřeží z Aguadulce do Roquetas,
dokonale zbudovanými vydlážděnými promenádami vedle cyklostezek, někdy jen tak, někdy na typický andaluský trh, probuzující Aleninu vášeň pro dárečkování.
Litry piva jsem vypil, než vnoučátkům vybrala.
Musíme uznat, že takovou pobřežní cestu pro běžce, cyklisty a promenádníky jsme v Řecku nikde neviděli, nebyli tu komáři, větřík nám na pláži nelistoval v knížkách, ani neodnášel slunečník,
ale zase nám zde trochu chyběla romantika přímořských taverniček,
vůně tymiánu a souzvuky cikád s mandolinami, krétské rokle a Psiloritis, vrchol Olympu a santorinské bílomodré skvosty. Všude je něco lepšího i horšího, záleží na vkusu
a nátuře, těžko říct, co příště, dožijem-li se a ušetříme-li.